Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Říjen 2012

Izrael, den šestý, aneb Jeruzalém podruhé a loučení

28. října 2012 v 14:08 | Rosie |  Cesta do Izraele
Ve středu před námi byl poslední den cesty po Izraeli. Zakončit jsme jej měli v Jeruzalémě, a to tzv. Křížovou cestou.

Celkem brzy ráno nás tedy autobus vysadil na Olivové hoře, naproti hoře Chrámové. První zastávka byla rotunda Nanebevstoupení. Nyní pozemek patří muslimům, ale přístup dovnitř není problém. Je to malá stavba, úplně prázdná, a na zemi je kámen, kam se podle legendy otiskly Ježíšovy nohy, když byl vzat na nebesa. Upřímně, já ty otisky neviděla Usmívající se

Bazilika Nanebevstoupení Páně


Otisky nohou v kameni


Jeruzalém z Olivové hory


Hřbitov na Olivetské hoře

Od Rotundy jsme šli kousek pěšky. Měli jsme nádherný výhled na Jeruzalém a Chrámovou horu. Pod námi se rozkládal rozlehlý židovský hřbitov - velmi lukrativní místo posledního odpočinku. A opět prodavači suvenýrů, tentokrát to byl moc krásný panoramatický plakát Jeruzaléma. Škoda, že nemám kam ho pověsit, ale hned, jak na něco přijdu, bude na zdi Usmívající se

Bazilika Dominus Flevit

Jako další nás čekala bazilika Dominus flevit (Pán zaplakal) - zde Ježíš smutnil nad budoucím zánikem Jeruzaléma. K dobytí Jeruzaléma, vypálení chrámu a vyhnání Židů z Izraele došlo za několik desítek let poté, v r. 70. Z chrámu zbyla jen západní zeď hradeb, nazývaná Zeď nářků.
Měli jsme štěstí, v zahradě baziliky nikdo neby, takže jsme si v klidu mohli udělat pěkné fotky a vše si prohlédnout. Právě včas, když jsme odcházeli, nahrnula se tam horda turistů Usmívající se

Naše další zastávka byla v Gestsemanské zahradě. Před vstupem do zahrady podnikaví arabové prodávají olivové větvičky jako suvenýr. Olivy zde rostoucí jsou až 1300 let staré, nepamatují tedy sice Ježíše, ale určitě budou přímými potomky stromů, které zde tehdy rostly. Pod olivami jsme se projít nemohli, cestičky mezi nimi byly ohrazeny plotem, takže jsme mohli chodit jen okolo. Také mě trochu mrzel poměrně silný provoz aut a autobusů přímo pod zahradou, ticho a klid zde moc nebyl. Ale přesto, dost to tu na mě zapůsobilo. V zahradě je velká Bazilika národů - spoustu států má uvnitř ve střeše jakousi kupolku, podle toho název baziliky, která se také nazývá Agonie. Kousek od oltáře je kamen, u kterého se podle tradice Ježíš noc před svým zatčením v úzkosti modlil a na nějž kapaly kapky jeho krvavého potu. Uvnitř je, na rozdíl od zahrady, ticho a nafialovělé příšeří, atmosféra opravdu... no, nevím, jak to nazvat, omlouvám se Usmívající se

Olivy v Getsemanské zahradě

Vnitřek Baziliky národů

No, a pak už (tuším Lví bránou) do Arabské čtvrti a na křížovou cestu. První zastávka byly zbytky římské pevnosti Antonia, kam byl Ježíš přiveden před prokurátora, souzen, zbičován, a odkud vyšel s křížem na zádech na vrch Golgota. Sestoupili jsme do podzemí pevnosti, prošli jsme cisternami na vodu a jinými podzemními chodbami na Dláždění, hebrejsky, resp. aramejsky Gabbatha - místo, kde probíhaly soudy, a kde byl Ježíš bičován. Na dlaždicích se dodnes dochovaly rytiny starověké hry, kterou zde vojáci hráli.

Gabbatha - místo bičování


Z chladného podzemí jsme vyrazili do úzkých uliček arabského města. Uličky jsou široké tak na rozpažení, po obou stranách stánky pouličních prodavačů, všude hluk a těsno. Sem tam je na zdi tabulka nebo nápis s označením zastavení křížové cesty.

Jedno ze zastavení křížové cesty

Po asi kilometru jsme se dostali k Bazilice Božího hrobu. Na nádvoří jsme šli poněkud oklikou, přes střechy, kde sídlí příslušníci koptské pravoslavné církve, a přes několik jejich kostelů. Zajímavá procházka.
V Bazilice se hned u vchodu nachází Kámen pomazání, na kterém podle tradice ženy po ukřižování pomazaly mrtvé Ježíšovo tělo. Vpravo vedou strmé schody na Golgotu. Opět se jedná o pravoslavnou svatyni, takže opět spousta ikon, svíček a kadidla. Pod sklem se dá zahlédnou i část skály, kde mělo být popraviště.

Golgota

Kámen na Golgotě

Kámen pomazání

Z Golgoty jsem sestoupila dolů do vlastního chrámu. Každá z hlavních křesťanských církví zde má svůj "kout". Ústřední část s vlastním hrobem je pravoslavná. Kolem této části se táhla poměrně velká fronta, ale protože jsem měla čas, řekla jsem si, že když už jsem tu, tak tu frontu vystojím. Bylo tu spousta Rusů, kteří se, musím říct, chovají dost neurvale. Párkrát jsem byla dost nevybíravě odstrčena loktem. Nicméně, vystála jsem asi 50 min a konečně byla u vchodu do "jeskyně", kam kněží pouštěli po několika lidech - je to velmi malý prostor. Měla jsem dost štěstí - když jsem už stála za zábranou, oznámili, že kostel za 10 min zavírá - čekali návštěvu patriarchy.
Konečně jsme tedy vešli dovnitř a mohli si prohlédnout kamennou lavici, kde mělo ležet Ježíšovo tělo. Uvnitř jsem nefotila, zdálo se mi to poněkud trapné, ale byla jsem jedna z mála :)
No, a protože Rusové pravděpodobně nechápou, že napřed se vychází - zvláš z takhle těsných prostor, odnesla jsem si jako suvenýr 2 boule na hlavě Usmívající se

Chrám Božího hrobu

Kupole Chrámu Božího hrobu zevnitř

Po druhé hodině jsme vyrazili z nádvoří do blízkého luteránského (německého) kostela Spasitele, z jehož věže je nádherný výhled na město. Vyšlapali jsme 178 schodů a odměnou nám byl opravdu krásný pohled na celý Jeruzalém.

Výhled na Jeruzalém - Chrámová hora

Výhled na Jeruzalém - Chrám Božího hrobu

(Kupule - to je Chrám Božího hrobu)

Pak jsme měli asi 2 hodiny rozchod. Poprvé jsem se utrhla od skupiny a zamířila jsem opět do blízkého Večeřadla, abych si v klidu mohla užít atmosféru, která mě při první návštěvě tohoto místa tak nadchla. Cestou zpět k Jaffské bráně, odkud jsme měli odjíždět, jsem se sice trochu bála, ale nenápadně jsem se přidala ke skupince asi 5 Rusek a dělala, že k nim patřím :) Dorazila jsem tedy bez úhony, ještě se stavila v knihkupectví a samozřejmě se tam zapovídala s prodavačem... Usmívající se
No, a potom už jsme nasedli do autobusu, který nás ve zlatorudé záři pozdně odpoledního slunce dovezl zpět do betlémského hotelu, kde nás čekala slavnostní závěrečná večeře...

Jeruzalém - poslední fotka

A příště - loučení s Izraelem... Krásnou neděli!

Izrael, pátý den putování, aneb Galilea... prostě Galilea :)

4. října 2012 v 19:54 | Rosie
Pátý den jsme vstávali opravdu brzy. Už kolem šesté jsme byli na cestě na sever země, do krásné galilejské krajiny.
Naše první zastávka bylo Wádí Quelt - Údolí smrti. V letních měsících se tu teplota pohybuje i kolem 50°C a pohyb zde je pro jednotlivce životu nebezpečný. Je možné, že zrovna tohle místo měl na mysli král David, když psal onen známý 23. žalm (k přečtení zde ). Protože bylo brzké jarní ráno, bylo zde ještě příjemně. Výhled byl nádherný, i když lehce zamlžený - mlha se nás ostatně držela celý den. Z pohledu do skal jsem měla trochu osamělý pocit, představovala jsem si, jaké by to asi bylo kráčet tudy... Nicméně, asi za 3 minuty bylo po osamělosti - to se nám za zády objevili 3 beduíni s oslem, korálky a šátky Smějící se Podotýkám, že v okoí bylo pusto prázdno, jen asi 2 polorozbořené domky, které se zdály neobývané. Mimochodem, osli docela smrdí Mrkající Ale pěkný bílý údajně bavlněný šátek za dolar? To víte, že jeden mám Usmívající se

Wádí Quelt

Jako další nás čekaly vykopávky města Bet Šean. Přiznávám, že se mi sem moc nechtělo, ale nakonec jsem byla ráda, že jsme tu byli. Rozhodně to stálo za to. Dokonce jsme se k rozvalinám a zpět projeli vláčkem Usmívající se
Na celkem velké ploše zde leží zbytky města, či spíše měst - udává se, že je jich až 10 nad sebou. Na pahorku nad městem (říká se mu tel) jsou zbytky iraelitských opevnění z doby králů Davida a Šalamouna - předtím tam byla pohanská svatyně filištínských kmenů. V pozdější době se zde (na telu) nacházel dům egyptského správce (dodnes jsou tam patrné kameny s hieroglyfy) a v křesťanském období kostel. Dál jsou patrné zbytky římských a byzantských ulic a staveb včetně amfiteátru, krásně je to vidět právě z telu. Město pravděpodobně zničilo zeměstřesení.

Bet Šean

Bet Šean - výhled na město z telu

Bet Šean - výhled z telu

A pak už jsme se vnořili do zelených galilejských kopečků... Přátelé, tam bylo tak krásně... Galilea je zemědělskou oblastí, pěstuje se tam spoustu plodin, například banány, avokáda, datle... Protože je v Izraeli málo vody, zavlažovací systém je velmi sofistikovaný, vymyšlený tak, aby se vodou co nejvíce šetřilo.

Galilejské kopečky

Naše první zastávka byl Jardenit - místo u Jordánu, kde byl podle tradice pokřtěn Ježíš. Je zde vytvořeno několik míst, kde se mohou konat křty - i teď jich tam pár probíhalo.

Jardenit

Cestou jsme minuli Horu blahoslavenství - zde Ježíš podle tradice pronesl svoje Kázání na hoře (k přečtení zde - Matouš 5-7). Omlouvám se za kvalitu, foceno z okna autobusu Usmívající se

Galilea - Hora blahoslavenství

Zastavili jsme se též v městečku Tabgha v kostele Rozmnožení chlebů a ryb, kde je velmi známá mozaika, připomínající tenhle zázrak. (Matouš 14.15-21). Moc jsem si jí přála spatřit. Ale fotit se moc nedalo, byla celkem daleko za ohrazením, u oltáře, a navíc pod sklem...

Tabgha - Kostel rozmnožení chlebů a ryb

Tabgha - mozaika v kostele

Konečně jsme dorazili do Kafarnaum, městečka na břehu Galilejského jezera. Odtud pocházelo několik apoštolů a snad zde žil i Ježíš. Zajímavé je, že narozdíl od jiných měst jsou jeho zdi z tmavého čediče. Prohlédli jsme si zbytky domů, synagogy (postavené nad zbytky té, kde kázal Ježíš) a Petrova domu (to se prý ví podle mozaiky s motivem ryb). Nad Petrovým domem je poněkud futuristický kostel Petrova primátu.

Kafarnaum - zbytky domu apoštola Petra

Kafarnaum - rozvaliny a Kostel Petrova primátu

Kafarnaum - Rosie v synagoze ;)

Kafarnaum - momentka

Pak už jsme pokračovali ke galilejskému jezeru. Napřed jsme měli krátkou přestávku na oběd - kdo chtěl, mohl si dát oběd v rybí restauraci (já šetřila na poslední den v Jeruzalémě, takže jsem chroupala knackebrot a žmoulala banán Usmívající se ). Bylo nádherné sedět na břehu jezera, vyhřívat se na sluníčku a přehrávat si v hlavě všechna místa, kde jsem zatím byla. Trochu (ok, tak trochu víc Usmívající se ) mi bylo smutno, že mě čeká už jen jeden den a pak už cesta zpět, ze zeleného a prosluněného Izraele do ještě stále předjarních Čech...
Po "obědopauze" jsme se vydali na plavbu po jezeře v replice lodi z Ježíšovy doby. Izraelští rybáři, kteří si takto přivydlávají, nám k tomu hráli jakousi moderní verzi izraelských lidovek. Tahle kapela je v Izraeli docela známá, dokonce vydali i cd. Dokonce jsme i tancovali izraelský kolový tanec, tuším, že to bylo na píseň Chevenu Šalom Alejchem (to znamená přinášíme vám pokoj). Jen škoda té mlhy, bylo sotva vidět na břeh a fotky mi vycházely černobíle. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek.

Galilejské jezero I

Galilejské jezero II

Galilejské jezero III

Galilejské jezero - loď, na které jsme se plavili

Celý den se nám vydařil. Bylo krásné počasí, svítilo sluníčko, i když byla pořád lehce mlha. Ale Galileu jsem si zamilovala a moc doufám, že se do ní znovu podívám.
Do hotelu jsme se vrátili docela pozdě, po půl deváté - ze severu nám to trvalo skoro 3 hodiny. Po poněkud pozdní večeři jsme si šli lehnout, abychom byli druhý den k použití a mohli si ho jaksepatří vychutnat Usmívající se

Doufám, že jsem vás příliš nezahltila fotkami Usmívající se Příště už poslední díl, a to z druhého dne v Jeruzalémě.