Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Konec

6. prosince 2011 v 17:14 | Rosie |  FF Stmívání - Jednorázovky
Při psaní této povídky jsem měla poněkud depresi a asi se to v textu také odazilo. Náladu vám tedy nejspíš nezvedne, přesto doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit.
Období: začátek NM, hlavní postava: Edward

Stála naproti mně, ve tváři šok a nedůvěru. Musel jsem ji ranit, ještě víc, než už to dělám. Musel jsem ji ranit teď, naposled, abych jí už nemohl víc ubližovat. Samotná moje existence pro ní byla nebezpečím. Byl jsem hlupák, že jsem neodešel hned ten první den. Sobecký hlupák. Já bych se možná nějaký čas trápil vzpomínkou na ní, ale ona by vyvázla nezraněná. Fyzicky i emocionálně.
Sklopil jsem oči, nechtěl jsem, aby v nich viděla beznaděj, kterou jsem cítit. Nešlo to však jinak. Čistý řez. Vzhlédl sem a do svého pohledu jsem vložil tolik tvrdosti, kolik jen šlo. "Bello, nechci, abys se mnou odjela," řekl jsem pomalu, bál jsem se, že mě zradí hlas. Díval jsem se jí do tváře a věděl, že tenhle její zmučený výraz mě bude strašit do konce mojí existence.
"Ty…mě…nechceš?" Skoro ta slova zašeptala. Jen s největším sebezapřením jsem udržel kamennou tvář, když jsem vyslovil tu největší a nejčernější lež ve svém už tak lží přeplněném životě. "Ne."
Nabubřelými slovy jsem jí vysvětloval, jak jsem unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Přál jsem si, aby na mě začala křičet, obviňovat mě, doufal jsem, že mou přetvářku prohlédne. Místo toho jen stála se svěšenými rameny a prázdnýma očima. "Jestli… to takhle chceš…" vypravila ze sebe nakonec a já jsem cítil, jak moc se musí přemáhat, aby ta slova zněla klidně a alespoň naoko lhostejně. Vždycky byla mizerná lhářka.
"Rád bych tě ovšem požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," pokračoval jsem dál tím ledovým hlasem, který se protivil mně samému. Tvář jí na zlomek sekundy prozářila naděje, pak však znovu poklesla zoufalstvím. Mimické svaly mě na chvíli zradily, na malý okamžik se stáhly podle mého vnitřního rozpoložení. Všimla si toho? "Cokoliv," řekla už o něco jistějším hlasem.
Naposled jsem na ní upřel svůj pohled způsobem, který jí pokaždé vyvedl z míry a obvykle mi pomohl dosáhnout svého. "Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého. Rozumíš tomu, co říkám?" Do slov jsem vložil celé svoje srdce, všechen svůj cit. V příští vteřině jsem však musel všechno zašlapat do země. "Myslím samozřejmě na Charlieho…" Zafungovalo to. Slíbila, že na sebe dá pozor a já jsem neměl důvod jí nevěřit. Přežije můj odchod. Co by nepřežila, je moje přítomnost v jejím životě.
Slovy se nedá popsat, jak mizerně mi bylo, když si ona dělala starost o mě, o mé vzpomínky na společné měsíce. Jak strašně mi bylo, když jsem jí musel říct, že jsem jí odepřel i rozloučení s Alicí, její nejlepší přítelkyní. "Bude to, jako bych nikdy neexistoval," sliboval jsem jí i sobě skálopevně.
Už nebylo co dodat. Ublížil jsem jí snad všemi myslitelnými způsoby. Ale tyhle rány se zahojí. Zase bude žít šťastný normální lidský život, neotrávený přítomností příšer.
"Sbohem, Bello," rozloučil jsem se tiše. "Počkej,"vykřikla zlomeně a natáhla ke mně ruku. Veškeré své sebeovládání jsem vložil do toho, abych si jí nepřivinul do náruče a nezačal jí ujišťovat, že všechno, co jsem jí právě navykládal, je jedna obrovská lež. Přitiskl jsem jí paže k bokům a letmo jí políbil na čelo. Vzpomínka, kterou si ponesu s sebou. "Dávej na sebe pozor," připomněl jsem jí ještě jednou a utekl jsem pryč.
Běžel jsem tmavnoucím lesem a jen okrajově jsem vnímal směr. První kapky deště mi začaly dopadat na tvář. Nahrazovaly slzy, které mně nebylo dopřáno prolít. Nebe plakalo se mnou.
(30.5.2009)

Povídka se původně měla jmenovat podle poslední věty, nakonec jsem ale název změnila, zdál se mi až moc patetický. Stál však u zrodu celé povídky, takže alespoň poslední větu jsem z piety nechala stejnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caddy Caddy | Web | 6. prosince 2011 v 19:24 | Reagovat

Teda, to je krásný... A smutný :-( Ale myslím, že jsi to vystihla dost přesně...

2 chuckyna chuckyna | Web | 16. prosince 2011 v 9:00 | Reagovat

Musím přiznat, že jsem nikdy nebyla moc fanda povídek z období New Moonu, protože mi celá ta knížka přišla taková nezáživná. Ale tohle se mi líbilo :) (je to smutný, ale možná i víc než originál)

3 Renča Renča | Web | 3. ledna 2012 v 15:03 | Reagovat

moc pěkný článek..smutný :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama