Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Prosinec 2011

Lucie noci upije...

13. prosince 2011 v 14:26 | Rosie |  Advent a Vánoce
V tenhle den dřívě chodily "Lucky" - bíle oděné ženy v maskách nebo s nabíleným obličejem - a kontrolovaly, zda je v chalupách uklizeno. Když někde byl nepořádek, mohly nepořádným dětem dát pár na zadek metličkou, kterou nosily. Na sv. Lucii se také nesmělo příst a drát peří, což "Lucky" také hlídaly.
Jméno Lucie je odvozeno z latinského slova lux - světlo. Ve Švédsku v tento den pořádají průvody, kdy jedna vybraná dívka v bílých šatech má na hlavě jakousi korunu se svíčkami.
Sv. Lucie žila na přelomu 2. a 3. století. Jako mladá stala křesťankou. Když chudým lidem rozdala svůj majetek, dozvěděl se to muž, kterému jí její otec proti její vůli zaslíbil a u vládce jí udal, že je křesťanka. Vládce se Lucii snažil od křesťanství odvrátit - nejprve sliby a lichocením, poté pohrůžkami. Nakonec rozkázal, aby jí odvlekli do nevěstince. Stal se ale zázrak - dívkou z místa nedokázal pohnout ani pár volů. Neublížil jí ani oheň, který kolem ní zapálili. Nakonec jí probodli hrdlo mečem.

Konec

6. prosince 2011 v 17:14 | Rosie |  FF Stmívání - Jednorázovky
Při psaní této povídky jsem měla poněkud depresi a asi se to v textu také odazilo. Náladu vám tedy nejspíš nezvedne, přesto doufám, že se vám bude alespoň trochu líbit.
Období: začátek NM, hlavní postava: Edward

Stála naproti mně, ve tváři šok a nedůvěru. Musel jsem ji ranit, ještě víc, než už to dělám. Musel jsem ji ranit teď, naposled, abych jí už nemohl víc ubližovat. Samotná moje existence pro ní byla nebezpečím. Byl jsem hlupák, že jsem neodešel hned ten první den. Sobecký hlupák. Já bych se možná nějaký čas trápil vzpomínkou na ní, ale ona by vyvázla nezraněná. Fyzicky i emocionálně.
Sklopil jsem oči, nechtěl jsem, aby v nich viděla beznaděj, kterou jsem cítit. Nešlo to však jinak. Čistý řez. Vzhlédl sem a do svého pohledu jsem vložil tolik tvrdosti, kolik jen šlo. "Bello, nechci, abys se mnou odjela," řekl jsem pomalu, bál jsem se, že mě zradí hlas. Díval jsem se jí do tváře a věděl, že tenhle její zmučený výraz mě bude strašit do konce mojí existence.
"Ty…mě…nechceš?" Skoro ta slova zašeptala. Jen s největším sebezapřením jsem udržel kamennou tvář, když jsem vyslovil tu největší a nejčernější lež ve svém už tak lží přeplněném životě. "Ne."
Nabubřelými slovy jsem jí vysvětloval, jak jsem unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Přál jsem si, aby na mě začala křičet, obviňovat mě, doufal jsem, že mou přetvářku prohlédne. Místo toho jen stála se svěšenými rameny a prázdnýma očima. "Jestli… to takhle chceš…" vypravila ze sebe nakonec a já jsem cítil, jak moc se musí přemáhat, aby ta slova zněla klidně a alespoň naoko lhostejně. Vždycky byla mizerná lhářka.
"Rád bych tě ovšem požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš," pokračoval jsem dál tím ledovým hlasem, který se protivil mně samému. Tvář jí na zlomek sekundy prozářila naděje, pak však znovu poklesla zoufalstvím. Mimické svaly mě na chvíli zradily, na malý okamžik se stáhly podle mého vnitřního rozpoložení. Všimla si toho? "Cokoliv," řekla už o něco jistějším hlasem.
Naposled jsem na ní upřel svůj pohled způsobem, který jí pokaždé vyvedl z míry a obvykle mi pomohl dosáhnout svého. "Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého. Rozumíš tomu, co říkám?" Do slov jsem vložil celé svoje srdce, všechen svůj cit. V příští vteřině jsem však musel všechno zašlapat do země. "Myslím samozřejmě na Charlieho…" Zafungovalo to. Slíbila, že na sebe dá pozor a já jsem neměl důvod jí nevěřit. Přežije můj odchod. Co by nepřežila, je moje přítomnost v jejím životě.
Slovy se nedá popsat, jak mizerně mi bylo, když si ona dělala starost o mě, o mé vzpomínky na společné měsíce. Jak strašně mi bylo, když jsem jí musel říct, že jsem jí odepřel i rozloučení s Alicí, její nejlepší přítelkyní. "Bude to, jako bych nikdy neexistoval," sliboval jsem jí i sobě skálopevně.
Už nebylo co dodat. Ublížil jsem jí snad všemi myslitelnými způsoby. Ale tyhle rány se zahojí. Zase bude žít šťastný normální lidský život, neotrávený přítomností příšer.
"Sbohem, Bello," rozloučil jsem se tiše. "Počkej,"vykřikla zlomeně a natáhla ke mně ruku. Veškeré své sebeovládání jsem vložil do toho, abych si jí nepřivinul do náruče a nezačal jí ujišťovat, že všechno, co jsem jí právě navykládal, je jedna obrovská lež. Přitiskl jsem jí paže k bokům a letmo jí políbil na čelo. Vzpomínka, kterou si ponesu s sebou. "Dávej na sebe pozor," připomněl jsem jí ještě jednou a utekl jsem pryč.
Běžel jsem tmavnoucím lesem a jen okrajově jsem vnímal směr. První kapky deště mi začaly dopadat na tvář. Nahrazovaly slzy, které mně nebylo dopřáno prolít. Nebe plakalo se mnou.
(30.5.2009)

Povídka se původně měla jmenovat podle poslední věty, nakonec jsem ale název změnila, zdál se mi až moc patetický. Stál však u zrodu celé povídky, takže alespoň poslední větu jsem z piety nechala stejnou.

Mikuláš

5. prosince 2011 v 15:44 | Rosie |  Advent a Vánoce
Sice je dneska vlastně svátek Jitky, ale Mikuláš naděluje v předvečer toho svého, který je 6.12. :) Je to vlastně podobné Halloweenu - to je taky předvečer svátku všech svatých.
Svatý Mikuláš byl biskupem v Myře (Turecko), žil na přelomu 3. a 4. století. Podle legendy pomohl třem dívkám, které jejich otec chtěl poslat do veřejného domu, aby si vydělaly jako nevěstky na věno ke svatbě. Mikuláš se to však dozvěděl a v noci tajně hodil oknem třem mladým ženám po jednom sáčku se zlaťáky, takže do nevěstince nemusely a mohly se vdát. V západní liturgické tradici jeho svátek připadá na 6. prosinec (datum jeho úmrtí) a oslava tohoto svátku je spojena s rozdáváním dárků dětem. Jako zástupci dobra a zla s ním chodí anděl a čert, kteří děti straší a "odměňují" uhlím a brambory - pokud zlobily, nebo jim dávají drobné dárky (např. sladkosti), když byly hodné. Mikuláš byl inspirací pro vytvoření mýtické postavy Santa Clause, která vlastně vznikla zkomolením jeho jména, dodáním dalších atributů a propojením s postavou Christkindleina (něco jako Ježíšek).
Nevím, jak vy, ale já jsem vždycky z Mikuláše měla strašné trauma :) Bráchu dokonce jednou čert nacpal do pytle - ne, že by si to nezasloužil :) ale vystrašený byl celkem dost... No, přeju klidný večer a ať nedostanet moc uhlí :)



Druhá adventní neděle

4. prosince 2011 v 10:43 | Rosie |  Advent a Vánoce
Druhé adventní neděli se také říká bronzová. Mimochodem, momentálně jí trávím na již tradičním víkendovém výletě do Vídně, takže tento článek je přednastavený :)
S druhou adventní nedělí je tu i druhý adventní koncert. Koná se v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě a výtěžek z něj je určen nadaci Podané ruce, pomáhající handicapovaným seniorům zůstat v domácím prostředí. Více info zde Myslím, že je to velmi potřebné, na děti přispěje každý, ale staří lidé? Ti jako by nikoho nezajímali, jako by stáří bylo tabu, sprosté slovo...
Tak mě napadlo - sledujete Adventní koncerty na ČT? A přispíváte?
Přeju krásnou neděli!

Barbora a Barborky

4. prosince 2011 v 9:42 | Rosie |  Advent a Vánoce
Dnes je svátek sv. Barbory. Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura, žila na počátku 3. století v Nikomédii (malá Asie - dnešní Turecko). Její otec byl zapřísáhlý nepřítel křesťanů. Barbořina matka zemřela velmi brzy a otec dceru vychovával v helenistickém duchu. V úmyslu chránit ji před vlivy "špatného" světa a nápadníky jí zavřel do věže, kterou postavil vedle jejich domu a luxusně vybavil. Přesto jeden ze sloužících - tajný křesťan - obrátil Barboru na víru. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla. Mimochodem, prý otce požádala, aby do věže nechal vyrazit místo jednoho 3 okna (jako symbol Otce, Syna a Ducha Svatého). Když Barbora odmítla i přes otcův nátlak opustit křesťanství, otec sám jí uťal hlavu mečem. V té chvíli vyšlehl z jasného nebe blesk a otce na místě usmrtil.
V tenhle den svobodné dívky nařezaly větvičky třešní a daly je doma do vázy. Může se ale uříznout i něco jiného - např. zlatý déšť. Říká se, že když do Štědrého dne rozkvetou, dívka se vdá. No, vzhledem k tomu, že je u nás řežeme už od doby, kdy jsem chodila do školky a pořád nic, moc bych tomu nevěřila :)
Mimochodem, vše nejlepší k svátku, Baruško!


Easy Rider - pokračování?

3. prosince 2011 v 18:40 | Rosie |  FF Stmívání - Easy Rider
Dočetli jste poslední díl Easy Rider, který jsem tehdy napsala. A opět jednoduchá otázka - mám pokračovat? Hlasujte a uvidí se :)

Easy Rider 4

2. prosince 2011 v 13:52 | Rosie |  FF Stmívání - Easy Rider
Celou tu dobu, co Nessie s Jacobem proháněli motorky jsem byla jako na trní. Všechno mě rozčilovalo, nejvíc ale asi to, jak je Edward klidný. Moje racionální já se mě snažilo přesvědčit, že se jim nemůže nic stát, jenže jednou jsem matka a na některé instinkty a pudy je rozum prostě krátký.
Konečně na příjezdové cestě zaburácely dva motory, zakřupal štěrk, a po chvíli do domu vtrhli i ti dva kandidáti do Pekelných andělů. Rychle jsem se k Renesmee vrhla, cestou jsem ještě provedla rychlou povrchní prohlídku, abych se ujistila, že je bez zranění. Edward se mohl chovat jak chtěl klidně, ale bylo mi jasné, že kdyby naše dcera měla jediný škrábanec, vynesl by Jacoba v zubech. Doslova.
"Jak jste si to užili?" zeptala jsem se. Nessie se mi jemně vymanila z objetí a zářila nadšením. "Mami, to bylo super. Jake mě sice nechtěl nechat jet pořádnou rychlostí…" "Konečně dostal rozum," zamumlal Edward polohlasně a vyměnili s Jacobem několik šťouchanců (které by nejspíš ve zdi zanechaly menší díru). "…ale stejně to bylo prostě skvělé," pokračovala Nessie a nevšímala si jich. "A zítra pojedeme znova. Viď, že můžeme? Viď, že mě zase vezmeš?" škemrala a otáčela se střídavě k Jacobovi a ke mně s Edwardem.
Na Edwardovi jsem jasně viděla, že se to v něm pere stejně jako ve mně. Jacob by jí bezpochyby jezdit vzal - málokdy jí nevyhověl - ale měl opravdu tolik rozumu, aby nesliboval nic, co bychom my zakázali.
Do pokoje vtrhnul jako velká voda Emmett, Rosalie vešla jen o zlomek vteřiny později. "Tak co, maličká," halasil a sevřel svou neteř v medvědím objetí. "Žádná zranění? Žádné sražené srnky? Nebo psi?" Hlasitě se chechtal, zatímco se s ním Nessie prala a mračila se na něj. Rosalie s námahou přemáhala smích. S Jacobem měli uzavřené velmi křehké příměří, v rámci něhož ani jeden nevynechal příležitost utahovat si z toho druhého.
Všimla jsem si, že i Rosalie nenápadně zjišťuje, jestli Renesmee nemá nějaké zranění. Číst myšlenky sice neumím, ale z jejího výrazu mi bylo jasné, že Jacob má veliké štěstí, že se vrátila v pořádku. Na druhou stranu jí možná trošičku bylo líto, že nemá omluvu pro to, aby si to s ním konečně ručně vyřídila. Nebo spíš možná se zbytky toho, co by z něj zbylo, až by s ním skončil Edward. No dobře, a já taky.
Vydala jsem se do kuchyně, abych Jacobovi a Nessie přichystala večeři. Jakeův apetit se v průběhu času rozhodně nezmenšil. Nessie s námi sice chodila na lov, ale poslední dobou raději jedla spolu s Jacobem lidské jídlo. Emmett si z ní dělal legraci, že se nakonec stane opravdovou vegetariánkou.
Po večeři se spolu uvelebili na gauči. Zbytek rodiny, až na Edwarda a mě se vydal na lov a ve velké domě bylo nezvykle prázdno. Jake seděl a Renesmee se mu stulila v náruči. Povzdechla jsem si. I když se chovali způsobně a rodiči stanovené hranice si netroufli překročit ani palcem u nohy, pořád jsem se na svou dceru dívala jako na dítě a Jacoba jako na člověka, který mi ji jednou odvede. Raději jsem to ale nekomentovala - lépe ušetřit si nervy s hádkou s puberťákem na jindy a na důležitější věci.
Netrvalo dlouho a Renesmee usnula. Spokojeně oddechovala, Jacobovu paži kolem ramen, hlavu na jeho prsou. Lepší než deka, pousmála jsem se, jak jsem si vzpomněla na příjemné teplo, které mě hřálo kdysi dávno u táboráku na pobřeží oceánu.
Jacob vzhlédl a naše oči se střetly. Usmál se na mě. "Za ty roky jsem ti vlastně neřekl jednu věc," šeptal, aby Nessii nevzbudil. "Jsem rád, že sis vzala Edwarda. Musím přiznat, že se k sobě opravdu hodíte. Ale to není ten hlavní důvod. Kdyby sis tehdy vybrala mě, nemohl bych ti zaručit, že by se neobjevil někdo, do koho bych se otiskl a nezlomil ti tak znovu srdce. Jednou jsme se o tom s Edwardem bavili, tehdy, když…" Zmlkl a uši mu zčervenaly. Nemusel ani pokračovat, věděla jsem naprosto přesně, kterou situaci myslí. "Řekl bych ale, že to by se nejspíš nestalo - vzhledem k tomu, že by se Ness nenarodila. To je myslím to, proč jsem nejvíc rád, že jste spolu vy dva. Protože jsme spolu my."
Nastalo rozpačité ticho. Edward stál u okna s tváří otočenou ven, a nic neříkal. I já jsem mlčela. Myslím, že ani nebylo co říct. Renesmee dál klidně spala.
04.10.2009

Smutný konec mého broučka, aneb Mlčení prasátek

1. prosince 2011 v 11:12 | Rosie |  Moje řečičky
Předem se omlouvám, ale nebudu teď asi moc obíhat a článků tu bude pár nastavených. Včera cestou ze zkoušky se sborem jsem totiž srazila divočáka a úplně odepsala auto. Navíc mi bouchly i oba airbagy (kdo nezažil, je to docela rána a ten plyn navíc strašně smrdí, pěkně jsem se nadýchala), takže autíčko bohužel dojezdilo. Je totiž už docela letité, takže se ho prý nevyplatí opravovat. Mně se díky Bohu nic nestalo, jen mě dnes docela bolí hlava a mám trochu naražená žebra od pásu. Ještě že mám havarijní pojištění. no, aněl strážný se včera parádně zapotil... :)