Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Úplněk 3.část

24. listopadu 2011 v 14:18 | Rosie |  FF Stmívání - Úplněk
3.
Měla jsem pocit, jako by mi někdo do hrudního koše vysypal kyblík ledu. Rozšířenýma očima jsem zírala do svého okna, nehybná jako socha - nebo jako upír, chcete-li. Ani Edward se nepohnul. Po několika vteřinách jsem alespoň zamrkala. Znovu jsem vzhlédla, okno však bylo prázdné. Je možné, že bych přešla od halucinací sluchových k zrakovým?
Marně jsem se snažila přinutit nohy k pohybu. Nervové dráhy vedoucí z mozku do dolních končetin odmítaly přenášet pokyny. Snad dvě minuty jsem civěla na prázdný obdélník okna. Probral mě až šramot od hlavních dveří. Charliemu brzy začne být divné proč nejdu a přijde mě zkontrolovat. Než jsem vstoupila dovnitř, rychle jsem nasadila neutrální výraz, abych ho nepoplašila. Naštěstí měl myšlenky soustředěné na starosti s Harryho pohřbem, takže nepostřehl, že jsem jaksi mimo.
Rychle jsem v hlavě probírala možnosti. V zásadě byly možné dvě varianty - buď se mi snaha o zaslechnutí Edwardova hlasu vymkla z rukou a já už doopravdy blázním. Nebo je teď skutečně v mém pokoji a čeká na mě. Ačkoliv by mě první skutečnost asi paradoxně uklidnila víc, začala jsem se, ne úplně bez bolesti v prsou, zaobírat tou druhou možností. Proč přišel? Zkontrolovat mě, jestli plním slib a neprovádím hlouposti? V tom případě by zase on porušil svůj slib. "Bude to, jako bych nikdy neexistoval" - ta věta se mi do mozku vyryla žhavou jehlou. Anebo - ucukla jsem před tou myšlenkou, aby mě přímo před Charliem neknokautovala - beze mě nemůže žít, stejně jako já bez něho. Bylo to stejně bláznivé, jako lákavé. Nikdy mi nedávalo smysl, že by někdo jako on mohl milovat někoho jako jsem já. Navíc tehdy v lese byl velmi přesvědčivý, když mi říkal, že už mě nechce, že už mě nemiluje. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Ani tehdy, ani teď…
Jako mátoha jsem přecházela po obýváku, do kuchyně, a zase zpátky, předstírajíc nějakou konkrétní činnost - což šlo jen těžko, protože jsem měla paže permanentně omotané kolem žeber. Ve vzpomínkách jsem se mimoděk dostala k jednomu z našich prvních rozhovorů krátce poté, co jsem zjistila, že je upír. Jak byl zvědavý, co řeknu Jessice Stanleyové o našem setkání v Port Angeles. Řekla jsem jí tehdy něco v tom smyslu, že mně na něm záleží víc, než jemu na mně. Ještě, že jsem zrovna stála kousek od židle, protože se pode mnou nohy už podruhé ten večer podlomily. Sesunula jsem se na sedadlo a snažila se uklidnit srdce, které se mi chystalo v prsou vytlouct další díru.
Vzpomněla jsem si totiž, co mi tenkrát Edward řekl - že on by byl schopný mě opustit a odejít někam hodně daleko. "Jestliže je správné odejít, abych tě udržel v bezpečí, raději budu trpět sám, než abych ti ublížil," zacinkalo mi z podvědomí jako zvonek. Tehdy jsem to hned zapomněla, zamluvili jsme to nějakou lehčí konverzací - tuším o jedení bláta…
Několikrát jsem rychle zatřepala hlavou. Rozhodně jsem zašla moc daleko. Dnešní noc bude stát za houby, po všem tom vzpomínání, nemusím si všechno ještě ztěžovat divokými úvahami. Prostě počkám, až Charlie půjde spát, což nebude trvat dlouho, podle toho jak mohutně zíval. Pak hezky v klidu půjdu do svého pokoje, na vlastní oči uvidím, že je prázdný a pak se psychicky připravím na další díl seriálu "Noční můry Belly Swanové."
Cesta po schodech mi připadala jako výstup na Mount Everest. Pomalu jsem kladla jednu nohu před druhou a odolávala pokušení otočit se o stoosmdesát stupňů a zbaběle si ustlat na gauči. Můj problém by to ale stejně nevyřešilo - dřív nebo později bych se do pokoje musela vydat. Tak ať už je to za mnou. Halucinace, nebo skutečnost, nějak se s tím poperu. Roztřeseně jsem položila svoji ledovou ruku na kliku, zhluboka se nadechla a otevřela dveře.

30.04.2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama