Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Úplněk 1.část

22. listopadu 2011 v 14:32 | Rosie |  FF Stmívání - Úplněk
1.
Stála jsem na okraji útesu, ostré kamínky se mi zarývaly do bosých chodidel. Moře asi 30 stop pode mnou bylo temně modré, s bělavými čepičkami pěny, nebe nade mnou se zdálo být stejně vzdálené a jeho barva věštila pořádnou bouřku. Chystala jsem se skočit. Jacob mi na dnešek skákání z útesu pevně slíbil, a já nehodlala přijít o příležitost slyšet Edwardův (au) hlas. Slyšet ho a přesto zůstat v jednom kuse, nerozdíraná obrovskou dírou v místě, kde kdysi bývalo moje srdce
Konečně jsem ho uslyšela. Stejně krásný jako vždycky. Balzám na moje bolavé rány. Nebyl nadšený, samozřejmě. Prosil mě, abych přestala dělat pitomosti, nasedla do auta a jela zpět do La Push. "To určitě," pomyslela jsem si skoro zlomyslně. Zhluboka jsem se nadechla, pokrčila nohy, vzpažila… a v tu chvíli jsem se ocitla v čímsi pevném sevření. Srdce se mi zastavilo. První, kdo mě napadl, byla Victoria. Ve vteřině však můj mozek zaregistroval, že tohle objetí je horké a měkké, ne studené a mramorově tvrdé. Pak už jsem zaslechla i jeho hlas - ne ten, na který jsem čekala, jiný, jen o něco málo méně milý. Nicméně stejně rozzuřený, jako před chvílí můj přelud.
"Zatraceně, Bello, co to vyvádíš?! Nestačí, že ti jde po krku bláznivá upírka? To jí to musíš ještě usnadňovat? A na Charlieho jsi náhodou nemyslela?"
Chtěla jsem mu odseknout, něco v tónu jeho hlasu, zvlášť když zmínil Charlieho, mě však zarazilo.
"Jaku, pust mě! Já už budu hodná, slibuju."
Uvolnil vězení svých paží a já se otočila, abych mu viděla do tváře. První dešťové kapky mi padaly do obličeje, ale byla jsem si jistá, že ty mokré stopy pod jeho očima nejsou od deště.
"Jacobe, co se stalo?" Měla jsem co dělat, abych zkrotila hysterii v hlase. Je snad někdo zraněný? Dostala snad Victoria někoho ze smečky? Anebo… Billy? Charlie?! Bolestivě jsem se kousala do jazyka. Vteřiny nejistoty, než Jacob odpověděl, byly nesnesitelné.
"Harry…" víc ze sebe nevypravil. Ani nemusel. Nejlepší přítel našich otců. Ještě dnes ráno to s ním vypadalo celkem nadějně. Prodělal sice srdeční záchvat, takže musel být v nemocnici, ale nezdálo se, že by na tom byl tak zle.
Jako už tolikrát jsem podlehla tomu ochranitelskému instinktu a objala ho - v pase, o moc výš jsem nedosáhla. Byl skoro jako můj bratr, nikdy jsem v našich dotecích a objetích více neviděla. Jacob možná ano, ale moc dobře znal moje pocity, a tak se držel za mnou vytyčenou pomyslnou hranicí.
Znovu omotal svoje dlouhé paže kolem mě a já si opřela hlavu o jeho hruď - výjimečně na sobě měl tričko, byť staré a odrbané. Chvíli jsme tak stáli, nevšímaví k stále hustším a těžším kapkám padajícím z temné oblohy. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce a náhle, po dlouhých měsících mrtvého ticha, jsem ucítila, jak i moje srdce tepe, znovu živé, znovu schopné fungovat. Skoro jsem přestala dýchat v úžasu nad tím zjištěním. Jake možná byl jako můj bratr, ale před několika vteřinami pocit sourozenectví ustoupil něčemu silnějšímu. Novému, křehkému, přesto však silnějšímu.
Opatrně jsem vzhlédla. Jacob se na mě díval svýma hlubokýma černýma očima a já v nich viděla nejen bolest nad Harryho smrtí, ale i rány, které jsem mu způsobila já. Jak za ty uplynulé měsíce, kdy jsem ho doslova zneužívala jako berličku, dlahu pro své zlomené srdce, a teď i novou bolest z mého téměř dokonaného pokusu o sebezabití.
Během té chvilky mi hlavou prolétly snad desítky vět, které jsem mu chtěla říct. Jak moc jsem zraněná a polámaná, jak se stydím, že ho využívám, jak je mi líto, že k němu nemůžu cítit to samé, co on ke mně… Když jsem se mu však dívala do očí, viděla jsem, že on tu první i druhou věc ví, a že ta třetí už není pravda. Najednou jsem věděla: mám ho víc, než ráda. Miluju ho. Ne tak jako… přinutila jsem se to jméno pomyslet a škublo to ve mně jen trochu… Edwarda. Jiným způsobem, tenhle oheň nehořel plamenem, ale tiše doutnal, hřál,ale nespaloval.
Znovu jsem se k Jacobovi přitulila, oba už jsme byli mokří až na kůži, ale Jakobovi to zjevně vůbec nevadilo. "Promiň, že mi to trvalo tak dlouho," zašeptala jsem. Chvíli mu to nedošlo, pak mě ale sevřel o něco pevněji, ne o moc - asi mě nechtěl poplašit. Pokladil mě po mokých vlasech.
"Vezmu tě domů," řekl. "Charlie je v nemocnici se Sue, Leou a Sethem, asi by ses měla převléct, než se vrátí." Jako by na mě padla těžká deka, smutek, na okamžik odložený, se ke mně vrátil jako pružina a udeřil plnou silou.
"Jo, Charlie nemusí mít víc starostí, než je teď nutné," povzdechla jsem si. Jacob mě vzal za ruku a pomalu jsme šli lijákem zpět k náklaďáčku.

27.04.2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama