Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Nečekané

18. listopadu 2011 v 21:12 |  FF Stmívání - Jednorázovky
Tak, vzhledem k tomu, že jsem dnes byla na Rozbřesku, dávám sem poněkud spoilerovou FF povídku. Takže pozor - pokud jste Rozbřesk nečetli, nebo neviděli, nečtěte - SPOILER!
(Je to jedna má stará povídka z původního sblogu, kdyby náhodou :) )

První, co jsem vnímala, byl nějaký šustivý, pleskavý zvuk. Jeho pravidelné opakování mě uklidňovalo. Někdy se ten zvuk zrychlil, to jsem pak byla nepokojná, nelíbilo se mi to. Naopak, když se to thud-thud ozývalo pomaleji, bylo mi velmi dobře. Kolem mě bylo příjemné přítmí a teplo, nic víc jsem nějaký čas nerozeznávala.
Zanedlouho mi ale bylo těsno. Začínala jsem být nespokojená. Zkoušela jsem se protáhnout, ale moje hodiny se vždycky rozeběhly rychleji. Nevím, co mi vadilo víc, jestli nedostatek prostoru, nebo nepříjemně rychlé a občas nepravidelné ťukání. Zanedlouho jsem však tohle dilema měla vyřešené. K nějakému protahování mi nezbývalo příliš síly. Cítila jsem se zle. Každý pohyb mě stál velké vypětí, ale občas jsem se pohnout musela.
Najednou jsem ucítila něco nového. Něco sladkého, uvnitř jsem se celá roztřásla blahem. Ta sladkost v okamžiku kolovala v mých žilách a posilovala mě. "Ještě," chtělo se mi volat k mým hodinám. Ten, kdo je natahoval mě brzy poslechl. Cítila jsem se lépe a lépe. Konečně jsem se mohla protáhnout bez vyčerpání zbytku mých sil. Zrovna jsem byla uprostřed jednoho takového slastného pohybu, když jsem uslyšela ostré, ošklivé prasknutí. Vylekalo mě to a na klidu mi nepřidalo ani zběsilé třepotání, ve které se změnilo ještě před chvílí pravidelné tikání.
Nějaký čas jsem se neodvážila ani pohnout. Ale čím víc se mi vracely síly, tím víc mě to k pohybu ponoukalo. Jednou, když jsem prostě musela zavrtět nohou, jsem na zádech pocítila krásný měkký tlak. Skoro jsem předla blahem. "Děkuju," zavrněla jsem si ospale, "miluju tě…" Na hlavě mě tak nádherně hřálo, kromě klidného ťukání jsem uslyšela nějaké broukání, které mě uspávalo a konejšilo. Moje milované hodiny…
To, co jsem si zařadila jako hlad, už se skoro neopakovalo. Bylo mi dobře, stále jsem sílila. Nějak jsem vytušila, že moje cvičení působí mému milovanému komusi bolest a opravdu jsem se snažila protahovat se co nejméně. Často jsem na hlavě, zádech, končetinách cítila ten měkký a teplý dotyk, jindy ho vystřídal dotek stejně jemný, ale chladnější. Jenže stísněné prostředí mě obtěžovalo, nespokojenost narůstala. Navíc tu byla ta nepochopitelná touha, která se někdy stávala až nesnesitelnou. Touha dostat se ven, uvolnit nohy a ruce, vidět víc, než nejasné obrysy sama sebe.
Co to je? Taková bolest? Nevidím! Neslyším! Pomoc! Tma na mě tlačí, je mi zle, pomožte mi, prosím! Bojovala jsem, tloukla kolem sebe rukama nohama, zkoušela jsem i kousat svými právě objevenými zuby. Bojovala jsem, ale marně, síly mi docházely.
Skřípání mi drásalo uši. Náhle mě do očí udeřilo ostré světlo, všude kolem byly nejasné, rozmazané tvary. Třásla jsem se zimou. Někdo mě vzal do náruče. Zaslechla jsem povědomý hlas. "Reneesme… Tak… krásná…" Otočila jsem se tím směrem a usmála se. Tohle je můj tajemný hodinář. Tvář měla staženou bolestí, vyčerpanou, celou pokrytou krví. Moje máma. Vztáhla ke mně ruce, tlukot, který mě celý dosavadní život provázel, o trošku zesílil. Ucítila jsem lákavou vůni. Přivinula si mě k sobě a já jsem neodolala. Kousla jsem jí, ta vůně mě přemohla. "To nesmíš, Reneesme." A najednou byla pryč.
Dívala jsem se vzhůru do cizího obličeje. Světlé blond vlasy mě šimraly na nose, neznámá mi broukala, odnášela mě pryč. Mračila jsem se. Tohle není ten, koho teď chci. Zakňourala jsem, ale než jsem stihla začít pořádně křičet, v ústech se mi rozlila teplá lahodná tekutina. Tohle mi zatím stačí. "Maminka teď za tebou nemůže, zlatíčko," šeptala mi zlatovláska do ucha, "ale neboj se, teta Rosalie se o tebe zatím postará."
Další kroky. Další tlukot. Podívala jsem se Rosalii přes rameno. Stál tam někdo vysoký, tmavý - na rozdíl od těch světlých skvrn, které jsem zatím viděla. Hleděli jsme si do očí. Tvářil se napřed hodně nepěkně, nelíbilo se mi to. V příští chvíli se výraz jeho obličeje změnil a já jsem věděla. Tenhle byl taky můj, jinak než máma, ale taky můj. Patřili jsme k sobě. Čekání na ní teď bude o hodně snesitelnější. Byla jsem ospalá, vyčerpaná. Slyšela jsem, jak se nade mnou několik hlasů hádá, ale nevnímala jsem je. Na chvíli jsem se probudila, když mě objaly horké paže mého tmavého člověka, pak už jsem spala a spala, dokud mě zase neprobudil hlad a touha vidět tu, která mě milovala snad ještě dřív, než já jí.
(10.6.2009)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama