Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Easy Rider 1

28. listopadu 2011 v 14:30 | Rosie |  FF Stmívání - Easy Rider
...aneb poloupír v pubertě :)
Povídka volně navazuje na 4.díl Stmívání (Rozbřesk). Takže pro ty, co zatím nečetli/neviděli - pozor, SPOILER!!!

Rozhodně to nebyl dobrý nápad. Už v okamžiku, kdy Reneesme našla v Jacobově garáži naše staré motorky a začala se na ně vyptávat, mi mělo být jasné, jak to skončí. Když jsem jí tedy ne úplně ochotně vyprávěla, jak jsme na nich kdysi jezdili na silnicích kolem Forks, bylo to hlavně kvůli tomu, že kdybych jí to neřekla já, okamžitě půjde za Jacobem - to byla taková obměna klasického schématu "nepovolí-li jeden rodič, zkus druhého." U nás to fungovalo tak, že když jsem jí něco z naší minulosti nechtěla říct já, nebo Edward, pokračovala s Jacobem, který jí v drtivé většině případů vyhověl. Samozřejmě to neplatilo jen na rodinnou historii. A já i zbytek Cullenových jsme se marně zlobili, že z ní vyroste neskutečně rozmazlený poloupír. Tentokrát jsem jí pro jistotu o motorkách řekla já - o tom, proč jsem nich jezdila především, jsem raději pomlčela. To ostatně věděl jen Edward a já jsem naprosto neměla v úmyslu to vykládat někomu jinému, natož své dceři.
Takže jsem stála opřená o zeď našeho domku a zachmuřeně přemítala o těch několika černých měsících před lety, kdy se Edward rozhodl v zájmu mého bezpečí i s celou svou rodinou odstěhovat z Forks. Ušklíbla jsem se - málem nás to zabilo oba, v přeneseném i doslovném slova smyslu. Jacob mě tehdy zachránil - poprvé a ne naposledy. Byl pro mě sluncem, pomáhal mi přežít. A ty motorky… kdybych mohla, červenám se až za ušima ještě teď.
Úplnou náhodou jsem totiž zjistila, že když dělám něco hloupého, nezodpovědného a nebezpečného, slyším Edwardův hlas, aniž bych se uvnitř rozpadala na kousky. Tahle moje motorkářská epizodka vyvrcholila mým, v tomto směru též úspěšným, skokem z útesu v quileutské rezervaci. Kdyby mě tenkrát Jacob včas nevytáhl z moře, byla bych mrtvá nejen já, ale i Edward. Ještě pořád mě mrazilo při vzpomínce na to, jak se u nás objevila jeho vizemi budoucnosti nadaná sestra, aby mi, poté, co se jí ulevilo, že jsem naživu, vynadala nejen za mou poslední eskapádu, ale i za to, že se přátelím s vlkodlaky. Načež následovalo menší nedorozumění a Edward se vydal do Itálie požádat Volturiovi o smrt. Naštěstí jsme ho s Alicí stihly zadržet dřív, než mohl zase on vyvést nějakou nepředloženost. Jenže Volturiovi si nás všechny nechali předvést a já jsem životem vyvázla jen proto, že Alice jejich vůdci Arovi ukázala svou vizi mě jako upírky. Dali nám tedy ultimátum a propustili nás.
Od našeho posledního setkání, kdy se na nás rozhodli uspořádat obrovskou trestnou výpravu pod záminkou, že jsme stvořili nesmrtelné dítě, jsem o nich neslyšela. Ale děsila jsem se dne, kdy si zase najdou něco, proč nás "navštívit." My budeme připraveni - tehdy si nadělali dost nepřátel (a my zase spoustu přátel), kteří budou ochotni se nás zase zastat.
Vlastně mě ani moc nepřekvapovalo, že Nessie chce zkusit něco nového a vzrušujícího. V okolí našeho domu nemohla chodit nikam jinam, než do lesa. Potom ještě tajné návštěvy u Charlieho, který tempo jejího růstu zvládal s obdivuhodným klidem. No a samozřejmě La Push a vlkodlačí smečka. Tam se ale také nemohla ukazovat před nezasvěcenými. Brávali jsme ji i do města - do Port Angeles, nebo raději do Seattlu, ale Nessie byla čím dál tím víc netrpělivá. Tohle opatření bude možné zrušit, až přestane růst a my ji budeme moci vydávat za Edwardovu sestřenici nebo jinou příbuznou. Zatím jsme však museli být obzvlášť opatrní, abychom neprozradili skutečnou totožnost rodiny Cullenových. To by se Volturiovým líbilo - mít legitimní důvod sprovodit nás ze světa.
Prvním obdobím vzdoru jsme si prošli, když Reneesme byl rok. Dostala se zhruba do úrovně tříletého dítěte, a jak už to děti v tom věku dělávají, velmi si oblíbila slovíčko "ne". Jediný, kdo na ní platil, byl Jacob. Napřed jsem byla nešťastná z toho, že neposlouchá ani mě, pak ale vděčnost převážila. Naštěstí z toho poměrně rychle vyrostla, nicméně těch několik měsíců bylo hodně dlouhých. No, a teď se můžeme radovat z toho, že naše dcerka vstoupila do puberty…
Vzdychla jsem. Na druhou stranu, s nikým nemůže být ve větším bezpečí, než s Jacobem - samozřejmě když nepočítám nás Cullenovy. Také není tak nešikovná, jako jsem bývala já - to je také plus. A v neposlední řadě, i kdyby náhodou měla nějakou nehodu, její kůže sice nebyla tak tvrdá jako upíří, ale před zraněním na motorce jí ochrání velmi efektivně. Stejně si ale s Jakem promluvím o nějakých bezpečnostních opatřeních.
Edwarda jsem zaslechla o mnoho dřív, než se vynořil zpoza stromů obklopujících náš domek. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych z ní vyhnala obavy. Edward měl těch svých dost, nemusel se trápit ještě tím, že se trápím já. Svůj štít jsem kolem své mysli sice měla pořád, ale už jsme spolu byli tak dlouho, že mě velmi často prokouknul i bez čtení myšlenek. A bylo tomu i tentokrát. Okamžitě mě upoutal neforemný balík, který nesl v náruči. Barvy mi byly nějak povědomé, ale nemohla jsem přijít na to, co to je. Až když Edward pomalou chůzí došel až ke mně, zjistila jsem, co nese - mou starou motoristickou bundu a ochrannou přilbu. Musela jsem se usmát - Edward také nebyl nadšený tím, že se Reneesme chystá pokračovat ve stopách své matky, když už ale nemohl změnit její rozhodnutí, chtěl pro její bezpečnost udělat všechno, co bylo v jeho silách.
"Neboj se," řekl a usmál se tím svým úsměvem, který mě dostával do kolen. "Jacob na ní dá pozor. A kdyby něco, Carlisle je v pohotovosti." Po poslední větě raději o pořádný kus uskočil. Měla jsem co dělat, abych zuřivě nezavrčela. Emmet na něj má zjevně špatný vliv. Na Nessii ostatně taky - samozřejmě jí v tom bláznivém nápadu ještě podporoval. Místo nějaké ostřejší poznámky jsem si zase povzdechla. Edward poznal, že bouřka už se přehnala a přišel mě obejmout. "Neboj se," zopakoval. "Jacob nedovolí, aby se jí něco stalo." Jejich vztah přešel od nenávisti, přes toleranci až k hlubokému přátelství. Což bylo sice fajn, když se permanentně neuráželi, nebo se nesnažili jeden druhého zakousnout, často se však všichni tři spikli proti mně a mé mateřské autoritě. Vzdala jsem se. Popadli jsme bundu a helmu a utíkali k hlavnímu domu, kde už čekal Jacob i s motorkami. "Doufám, že máš pravdu, jinak k nám Jakea hodně dlouho nepustím," řekla jsem, vlastně jen proto, abych měla poslední slovo.

17.05.2009
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama