Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Chicago 1930

25. listopadu 2011 v 15:29 | Rosie |  FF Stmívání - Jednorázovky
Povídka se, jak již název napovídá, odehrává v Chicagu v roce 1930. Ptáte se, co to má společného se Stmíváním? Jen si vzpomeňte, jak Edward Belle vyprávěl o svém několikaletém odloučení od Carlislea a Esme a co v těch letech dělal... (Kdo knihy nečetl, ale viděl film - viz flashback v začátku :) ) Přeju pěkné počtení.

Uznávám, že to byla pěkná hloupost, jít sama po setmění velkoměstem. Ale co jsem měla dělat? Do Chicaga jsem přijela z venkova za příbuznou a za prací. Jenže poslední peníze jsem dala za autobus a na taxi mi nezbývalo. Takže jsem si v duchu ještě jednou prošla instrukce, které mi teta poslala v dopise a odhodlaně se vydala na cestu. Ve starém otlučeném kufříku jsem si nesla své nejlepší šaty a několik osobních nezbytností. Nebyl tedy těžký, takže jsem kráčela svižně a snažila se předstírat, že pocházím odtud a ne odněkud z venkova, a že naprosto přesně vím, kam mířím.
Na začátek jara bylo celkem teplo. Kabát jsem měla rozepnutý, povlával mi kolem kotníků a sukně šustila kolem mých lýtek, když jsem procházela kolem vývařoven pro chudé a zprostředkovatelen práce. Šla jsem ošumělou čtvrtí. Chodníky byly špinavé, mnohá okna slepá a dveře zatlučené prkny. Občas jsem zaslechla dětský pláč, hudbu z rádia a vítr ke mně co chvíli donesl zápach zelí.
Pokoušela jsem se neotáčet a moc často se nedívat po názvech ulic. Pevně jsem doufala, že mířím správným směrem. Neustále jsem byla na pozoru, poslouchala jsem každý zvuk. Přesto mě však útok zastihl nepřipravenou.
Míjela jsem zrovna úzkou temnou uličku, až nebezpečně blízko, jak jsem si pozdě uvědomila. Zrychlila jsem krok a už jsem byla skoro za jejím ústím. Z jejího stínu však najednou vykročil jakýsi muž ve středních letech. Velmi zanedbaný, v otrhaných šatech a i na dálku z něj táhl alkohol a cigarety. Když mě zahlédl, na tváři se mu rozlil dost nepříjemný úsměv. Bylo mi jasné, že to nebylo moudré, ale nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Jako králík před kobrou. Stála jsem na neznámé ulici před neznámým vagabundem, jehož myšlenky bezpochyby nevěstily nic dobrého. Nevzmohla jsem se vůbec na nic. Ani když udělal pár kroků, popadl mě za ramena a surově vlekl do té temné uličky.
Nedokázala jsem ani myslet. Byl div, že jsem se nesložila na zem jako loutka, které někdo přestřihl drátky. Oběma rukama mě tiskl ke studené zdi, pořád se zle usmíval. Za jeho pravým ramenem jsem náhle postřehla nějakou bílou skvrnu. Omámeně jsem odvrátila zrak od otrhance a zaostřila na tu věc.
Byl to další muž, velmi mladý, jistě ne víc než dvacetiletý. Vysoký, ve tmě jeho obličej zvláštně bíle zářil. Popadl toho, který mě přepadl, za zátylek a odmrštil ho ode mě na protější zeď. Pak se na mě pátravě zadíval. "Jste v pořádku?" zeptal se. Nemohla jsem odpovědět. Měl až strašidelně krásný hlas, hebký a hladký, ale slyšela jsem z něj i něco velice nebezpečného. Přikývla jsem a opatrně zvedla oči k jeho tváři. Byl… no, nádherný. Nevěřila jsem, že v takovéhle chvíli jsem schopná všímat si něčeho podobného. Kdybych mohla, směju se sama sobě. Podívala jsem se mu do očí, chtěla jsem mu poděkovat, ale slova se mi někde zadrhla. To určitě není možné. To šero muselo nějak pozměnit moje vnímání barev. Nikdo přece nemá červené oči…
"Není zač," odpověděl s úsměvem na nevyřčenou otázku. "Raději už běžte. Nebojte se, s tímhle to už vyřídím." Zase se mu do hlasu vloudil ten zlověstný tón. Na nic jsem nečekala. Kufřík stále svírajíc v ruce, skoro jsem vyběhla z uličky. Po pár krocích jsem se otočila. Můj zachránce se skláněl nad tělem toho pobudy. Neviděla jsem, co dělá. Ve vteřině však vzhlédl a já jen s nasazením všech sil potlačila zaječení. Od úst mu totiž odkapávala krev. Dala jsem se do běhu a zastavila se až po několika blocích. Když jsem byla schopná znovu myslet a zkontrolovala tabulky na rohu ulic, s úlevou jsem zjistila, že už nejsem daleko od tetina bytu. Jak jsem stoupala po schodech do patra, potřásala jsem hlavou, abych z ní ty nesmyslné obrazy vyhnala. Určitě si se mnou pohrál můj přetížený mozek, uzavřela jsem to nakonec. Nicméně ještě dlouho jsem se budila z noční můry o nadpozemsky krásném mladíkovi s karmínově rudými duhovkami.

(29.5.2009)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evča Evča | Web | 26. listopadu 2011 v 19:01 | Reagovat

Četlo se mi to moc hezky :-) Povedené... I když si těžko představuju Edwarda, jak někoho zabíjí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama