Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Cesta lesem

20. listopadu 2011 v 19:21 | Rosie
Tahle povídka mi vyšla už před několika lety v našem místním časopise, tak trochu proti mé vůli :)

Řídila jsem naše červené autíčko po cestě, kterou jsem už velice dobře znala. Teď trochu do kopce, na křižovatce doprava a čeká mě asi dvoukilometrový úsek lesa. Po pravé ruce mi rychle zapadalo slunce a barvilo zbytky sněhu na promrzlém poli do levandulova. Vlevo tmavozelená hradba smrků, přede mnou se šedá silnice ztrácela v hloubce stromoví. Jela jsem automaticky a možná trochu rychleji, než bych měla, ale silnice už byla suchá.
Kužele světla, na volném prostranství téměř neznatelné, v ztemnělém lese ukusovaly pečlivě odměřená sousta. Tady mezi stromy už byla úplná tma. Soustředila jsem se na cestu před sebou a občas rychle střelila očima do zpětného zrcátka. Po celou dobu se však za mnou jiné auto neukázalo. Uprostřed lesů jsem si připadala podivně sama. Najednou jsem prudce dupla na brzdu. Auto sebou smýklo do protisměru a zpět a zůstalo stát. Motor tiše předl. Snažila jsem se zklidnit tep a utišit prudké šumění krve v uších. Tak to bylo opravdu o kousek. Co to mělo být? Rozhlížela jsem se na obě strany, ale po tom, co mi přeběhlo přes cestu, nebylo nikde ani stopy. Ještě chvíli, aby se mi přestaly třást ruce, a už jsem zařadila rychlost a opatrně se rozjela, obezřetně sledujíc tmu kolem. Třeba se mi něco zdálo… Pomalu jsem začala zrychlovat a povolovat křečovité sevření volantu. Teď se mi to ale určitě nezdálo! Auto tentokrát zastavilo bez smyku. Polohlasně jsem zaklela a myslela si ještě horší slova, v televizi vyhrazená pro pořady ve večerních hodinách.
Tma kolem oken jako by se snažila proniknout hranicí vyznačenou reflektory. Aniž bych se dotkla jediného tlačítka, světla zhasla, téměř současně zhasla i palubní deska. V okamžiku jsem seděla v úplné tmě a tichu. Zkusila jsem znovu nastartovat, ale motor nevydal ani hlásek. Horečně jsem přemýšlela. Nafta určitě nedošla. Takže průšvih, v autech se tedy opravdu nevyznám. Zašátrala jsem po kabelce, která ležela na sedadle spolujezdce a kde se nacházela moje spása - mobilní telefon. Zavolám bratrovi, ten mi určitě nějak pomůže. Jakkoliv…
Ve chvíli, mi telefon vklouzl do dlaně, uslyšela jsem podivný zvuk. Jako by něco škrábalo na kapotu. Ruka mi automaticky vystřelila ke knoflíku centrálního zamykání. Klapnutí mi potvrdilo, že alespoň to ještě funguje. "Díky Bohu," zašeptala jsem a zároveň si v duchu vynadala. Bratr mi několikrát radil, abych se zamykala, když jedu sama. Škrábavý zvuk nepřestával, přecházel do ťukání a klepání. To už jsem nutkání ječet z plných plic potlačovala jen s největším úsilím. Levou rukou jsem ze strachu přidržovala páčku zamykání a pravou ještě jednou zkusila nastartovat. Pořád nic. Zoufale jsem praštila do volantu. "Tak naskoč!" zakřičela jsem. Odpovědí mi byla rána, znějící jako kopnutí. Tma byla neproniknutelná, ani měsíc, který vyšel nad korunami, mi neukázal, co se to děje. Ne, že bych po tom tak toužila, pomyslela jsem si, a slabě se usmála. Telefon ležel někde na podlaze, zahlédla jsem, jak se na chvíli rozsvítil, když spadl. Byl ale mimo můj dosah a neodvážila jsem se pro něj natáhnout.
Neznámá síla mezitím přešla od bouchání a kopání k lomcování. Celé auto se otřásalo a pohupovalo. Podnikla jsem další pokus o únik a znovu jsem otočila klíčkem v zapalování. A motor naskočil! Úlevou jsem vydechla a pustila centrální zamykání. V okamžiku, kdy se auto rozjelo, páčka zamykání s cvaknutím vyletěla a dveře na straně řidiče se otevřely. Teď už jsem zaječela, současně také naštěstí sáhla po dveřích. Zachytila jsem je ještě špičkami prstů a s pořádnou ránou zabouchla. Měla jsem přitom pocit, jako by mi po zápěstí sklouzla ledová ruka s dlouhými nehty. Uháněla jsem z lesa snad stokilometrovou rychlostí. Jen koutkem oka jsem zahlédla nějaký stín, mizející ve tmě za mnou. Když jsem pak zastavila před naší garáží, ještě nějakou dobu jsem se neovladatelně třásla a hystericky vzlykala.
Svůj zážitek z téhle noční cesty lesem jsem nikomu nevyprávěla. Dodnes tudy ale jezdím jen nerada a v noci vůbec ne. Nevím, co se tehdy stalo, ale nějak nemám chuť projet po setmění tu lesní cestu a pokusit se to zjistit. Ty čtyři dlouhé škrábance na mém zápěstí a téměř stejné na předních dveřích našeho auta jsou pro mě dostatečně výmluvným varováním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama