Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Behind Blue Eyes

16. listopadu 2011 v 17:10 | Rosie |  Povídky - různé
Další povídka ze sblogu. Psáno pro blog Tvůrčí psaní. Co se týče názvu - to je můj věčný problém. Ale když jsem nad ním přemýšlela, zazněla mi v hlavě stejnojmenná písnička od Limp Bizkit, kterou mám moc ráda. Nakonec mi pomohla i se závěrem.

Když moje mladší sestra poprvé přišla s tím bláznivým nápadem na jakéhosi soukromého bobříka odvahy, rozhodně se nedalo říct, že bych tím byla kdovíjak nadšená. Když se k přemlouvání přidala i naše kamarádka, jen neochotně jsem souhlasila, že se k nim tedy taky přidám. Trasa měla vést lesem za vesnicí, kolem opuštěné chaty a zpět, pořád po pěšině. V rámci bezpečnosti jsme si jednohlasně odsouhlasily, že půjdeme najednou. Přece jen, něco jiného je to na táboře, kde jsou kolem cesty schovaní hlídkující vedoucí…
Cestu jsme si vyznačily den předtím čtverečky bílých papírků z poznámkového bločku. Moje předchozí tábornická zkušenost mě totiž poučila, že na tmavé zemi jsou dobře vidět i v tmavém lese. Pro jistotu jsme si ale sbalily i baterku.
Nikdy mě nepřestane udivovat, jak jiné je to v lese za tmy. Cesta, kterou člověk zná, se najednou změní v pravou stezku odvahy. A nezáleží na tom, kolikrát jste jí předtím šli. Vše kolem je tajemné a v každém stínu vidíte něco strašidelného, v každém zapraskání blížící se zvíře, nebo něco horšího.
Tu noc jsme všechny tři měly spát u nás doma. Rodiče jsme pochopitelně o našem plánovaném výletu neinformovaly. Bylo nám naprosto jasné, že by nám ho okamžitě zatrhli. Před jedenáctou jsme seděly u mě v pokoji, oblečené do sportovního, potmě a tiše jako myšky. Naši už někdy v půl desáté vypnuli televizi a zanedlouho se v domě rozhostilo ticho. Pro jistotu jsme ale ještě počkaly, aby nás nikdo nakonec nenačapal. Otázka samozřejmě byla, jestli nás neuvidí a "neudá" nějaký ten zvědavý soused, ale náš dům stojí téměř na kraji vesnice, a tak jsme se to rozhodly risknout.
Tiše jsme se vykradly ven. Lampy pouličního osvětlení nás sice mohly prozradit, okna těch několika domů kolem cesty však byla tmavá. Všude byl klid, jen čas od času kdesi zaštěkl pes. Nespatřeny - alespoň jak jsme předpokládaly - jsme se dostaly k lesu a brzy se za námi zavřely první stromy. Obklopilo nás ticho, občas rušené zvuky nočního lesa - praskání větviček, šelestěním větru ve stromech. Nejprve jsme si povídaly a smály se, za chvíli na nás ale padla jakási tíseň. Zmlkly jsme a beze sova jsme kráčely temnotou. Baterku jsme zatím nepoužily. V šeru se sem a tam zableskl bílý papírek, ležící na téměř černé zemi.
Držely jsme se za ruce, a protože cesta byla moc úzká na to, abychom šly vedle sebe, vytvořily jsme útvar, známý jako husí pochod. Nad pořadím jsme se trochu pohádaly. Trvala jsem na tom, že půjdu uprostřed - ať si o mně klidně myslí, že jsem strašpytel, koneckonců, jsem tu v podstatě nedobrovolně, ne? Sestře jsem vykázala místo v čele a kamarádka náš malý průvod uzavírala. Dlaně se nám i přes noční chlad potily a já osobně cítila srdce až v krku. Měla jsem takový pocit, že by holky nejraději celou věc odpískaly a zamířily zase domů a do postele, ale někdo z nás to nechtěl navrhnout první.
Cesta nám utíkala až neskutečně pomalu. Opravdu je ta chata tak daleko? Konečně jsem ve sporém světle zahlédla povědomý obrys - suchý strom, který stál jen kousek od našeho cíle. Měla jsem co dělat, abych úlevou co nejhlasitěji nevydechla.
Sestra vstoupila na malou paseku jako první. Prudce se zastavila, takže jsem do ní narazila a vzápětí do nás obou ještě narazila kamarádka - na chvíli z nás byl jakýsi lidský sendvič.
"Co…", začala jsem, ale sestra na mě sykla, ať jsem zticha. Ustoupila poněkud stranou, a tak jsme i my dvě viděly, co jí zastavilo. V oknech polozbořené a dávno nepoužívané chatky, o které jsme si kdysi na základní škole povídaly spoustu divokých historek, bylo vidět světlo. Vypadalo to, jako by někdo uvnitř zapálil oheň - světlo poskakovalo sem a tam.

Dřív než jsem stihla jakkoliv zareagovat, sestra se přikrčila a začala se po špičkách krást k nejbližšímu oknu, kamarádka pochopitelně v závěsu. "Do prkýnka," zamumlala jsem a kousala se do rtu. Co teď? Mám tu jen tak stát jako tvrdé y a čekat co se stane? Nebo půjdu za nimi? Zvědavost ve mně sváděla tuhý boj se strachem. Ten po chvíli zamával bílou vlajkou a kapituloval. Pokrčila jsem rameny a také se vydala směrem k chatce.
Holky jsem dohonila asi v polovině cesty a pak už jsme rychle překonaly zbývající vzdálenost. Skrčily jsme se pod oknem a významně na sebe kývaly - žádná nechtěla být první, kdo strčí hlavu do okna a podívá se dovnitř. No co, když nezodpovědnost, tak pořádná pomyslela jsem si, a s větší odvahou, než jsem ve skutečnosti pociťovala, jsem vykoukla přes parapet.
Na první pohled nebylo vidět nic moc tak zajímavého - pokud nepočítáte zapálenou petrolejovou lampu. Na podlaze pod oknem se třpytily skleněné střepy - nejméně polovina oken měla tabulky vytlučené a ta druhá, která unikla rozbití, byla slepá dlouholetou špínou. Na stěně se najedou mihl stín. Okamžitě jsem zase zalezla pod okno, stejně jako holky, které si mezitím dodaly odvahy a nakukovaly dovnitř. Neodvažovaly jsme se ani pohnou, nebo se jen třeba hlouběji nadechnout. Zevnitř chatky jsme slyšely tiché kroky, jako když někdo přechází po místnosti.
Zatahal jsem sestru za rukáv a pantomimicky se jí snažila naznačit, že bychom měly zmizet, a to rychle. Jenže to by to nesměla být moje sestra. Moje pokusy o dezerci absolutně ignorovala a místo toho se pomalu zvedala z podřepu, centimetr po centimetru, až jí do okna vyčuhoval jen vršek hlavy a oči.
Ano, "zvědavost zahubila kočku" a jednou mě určitě dostane do velkých problémů. Nechápu proč, ale i já jsem znovu nahlédla do ne tak úplně opuštěného domku. Tentokrát pokoj nebyl prázdný. Uprostřed se hrbil muž neurčitého věku v silně obnošeném oblečení. V ruce měl jakýsi papír a vypadalo to, že si čte něco, co na něm je napsané. Náhle od papíru vzhlédl a podíval se mi přímo do očí. Málem se mi zastavilo srdce. Jeho oči byly modré, ledově chladné, čišel z nich prázdnota, jako z celého jeho obličeje. Teď už jsme na nič nečekaly. V okamžiku jsem byly na nohách a pádily jsme lesem jako o život. Jako zázrakem se nám všem podařilo nezakopnout. Nezdržovaly jsme se tím, že bychom zkoumaly, jestli za námi někdo běží. Prostě jsme utíkaly. Zastavily jsme se, až když už jsme byly kus cesty z lesa. Nic jsme neslyšely. Pořádně jsme si oddechly a velice svižným krokem jsme zamířily domů. Teď už jsme se ohlížely - rozhodně jsme nestály o to, aby nás někdo sledoval. Nikdo za námi ale nešel. Tu noc jsme toho moc nenaspaly, jen jsme se klepaly pod peřinou a naslouchaly každému vrznutí v domě.
Ráno jsme všechno přiznaly rodičům. Ti se rozhodli to pro jistotu oznámit na policii. Policisté v chatce nikoho nenašli, a tak to uzavřeli s tím, že jsme zřejmě vyplašily nějakého tuláka. Nicméně nám doporučili vyměnit zámky a nainstalovat poplašné zařízení, jen pro všechny případy.
Odpoledne jsme přesvědčily kamarádčina staršího bratra, aby se s námi do chaty šel podívat. Alespoň jsme mohly posbírat papírky, použité jako turistické značky.
S tlukoucím srdcem jsme opět došli k chatce. Otevřeli jsme dveře. Vypadalo to tam naprosto opuštěně, jako vždycky. Na podlaze ležela vrstva prachu, jako by tam nikdo už dlouhé měsíce nebyl. Nikde ani stopa. Vypadalo to, že policisté jen nahlédli dovnitř a když nic neviděli, ani místo neprohledávali.
Moji pozornost upoutalo něco uprostřed místnosti. Vešla jsem dovnitř - zanechával jsem za sebou zřetelné otisky bot. V prachu cosi leželo. Byla to sirka, očividně čerstvě zapálená a sfouknutá.

Od té doby jsem se pořádně nevyspala. Všechno začalo, když se naše kamarádka utopila. Stalo se to asi tři týdny po cestě do lesa. Byla se koupat s partou kamarádů. Když se chystali, že půjdou domů, zjistili, že chybí. Její tělo našli až po několika hodinách, zachycené v křoví na břehu rybníka. Několik dní před svojí smrtí se mi svěřila, že se jí začalo zdát o těch ledových modrých očích. Nepřisuzovala jsem tomu zase tak velký význam - koneckonců, po našem zážitku by nebyly podobné sny nic nepochopitelného. Když mi ale o stejném snu pár dní po kamarádčině smrti řekla i moje sestra, už mě to trochu zneklidnilo. Kamarádka se totiž nikomu jinému o svém snu nezmínila.
Moje sestra zemřela před čtyřmi týdny. Srazilo jí auto, když jela na kole. Řidič vypověděl, že jí chtěl předjet a ona mu vjela přímo pod kola. Jako by se vyhýbala něčemu na cestě, povídal.
Hned po sestřině pohřbu jsme se přestěhovali na druhý konec republiky. Byla jsem ráda. I když loučení s domovem bylo těžké, už jsem dál nemohla vydržet na místě, kde jsem zažila tolik strachu a bolesti.
Včera se mi zdálo, že na mě zírají dvě chladné zlé jasně modré oči. A já se bojím, že už brzy zjistím, co se za nimi skrývá.
(5/2010)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 chuckyna chuckyna | Web | 17. listopadu 2011 v 23:09 | Reagovat

Úúú, připomeň mi, abych si tvoje povídky nečetla před spaním!! Je to skvělý :) /bojim se jít na záchod :D/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama