Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Listopad 2011

Easy Rider 3

30. listopadu 2011 v 14:35 | Rosie |  FF Stmívání - Easy Rider
Jela jsem za Jacobem a trochu mě štvalo, jak pomalu jede. Ale měli jsme dohodu - dokud nebudu mít něco najeto, budu jezdit za ním, tempem, které určí on. Musela jsem se podřídit, jinak by se mnou nejel, a samotnou by mě nikdo na motorku nepustil. Každou druhou vteřinu házel pohled do zrcátka a kontroloval, jestli jsem v pořádku. Nevím, jestli to bylo z obavy o mou bezpečnost, nebo z obavy před rodiči. Na chvilku jsem zauvažovala, koho se asi bojí víc. Jistě, táta byl hodně silný a měl výhodu čtení myšlenek. Něco mi ale napovídalo, že kdyby se na Jaka rozzuřila máma, neměl by o moc menší problém. Navíc, kdyby se mi něco stalo, teta Rosalie by byla první (hned po rodičích), kdo by si Jacoba podal, a té bych pod ruku taky zrovna přijít nechtěla.
Tempem, které nebylo daleko od hlemýždího jsme ujeli několik kilometrů. Jake mi dal znamení rukou a zajel ke krajnici. Zastavila jsem kousek od něj. Opíral se o svou motorku - klasicky bez trička a bez pitomé helmy a bundy, do které navlékli mě. Strhla jsem si tu hloupost z hlavy a zatřepala vlasy. Jacob se na mě zubil úsměvem od ucha k uchu a mně se v prsou rozlévalo teplo, jako bych ležela na sluníčku, nebo vypila teplý čaj. Zlost byla ta tam. Tohle uměl, to se mu musí přiznat.
"Co kdybychom to trochu nakopli?" Jiskřilo mu v očích. "Samotnou tě ještě nenechám, ale přišel jsem na jiný, řekl bych taky příjemný způsob." Čtverácky na mě zamrkal a já se musela rozesmát. "Povídej," vyzvala jsem ho a byla jsem zvědavá, co z něj vypadne. "Nechceš svézt?" řekl a povytáhl jedno obočí. "A slibuju, že se nebudu držet zpátky jako předtím." Taky jsem povytáhla obočí. "Hmm, zní to slibně. Ale co tohle," kývla jsem hlavou směrem k helmě, která se válela na štěrku. "Opravdu to musím mít?" "Opravdu. Ne, že bych neměl důvěru ve své schopnosti, ale zkrátka se cítím lépe, když jí máš na sobě. A nemyslíš, že by se vaši dozvěděli, že jsi jela bez ní?" Samozřejmě, měl pravdu, mohla jsem se pokusit tohle malé podvádění utajit, jenže nejspíš by se mi to stejně nepovedlo. Nicméně jsem se nehodlala vzdát hned a bez boje. Zakňourala jsem. "Víš, jak mi vadí vlasy? Mám co dělat, abych je pod to dostala." Zamračil se. "Přes tohle vlak nejede. Buď s helmou, nebo vůbec ne." Tvářila jsem se vzdorně - někdy je Jake o hodně horší, než naši, pořád se ke mně chová jako k dítěti. Chvilku jsem ale přemítala o jeho slovech a musela jsem přiznat porážku. "No jo, asi máš pravdu," vzdechla jsem otráveně a narazila si přilbu zpátky na hlavu. Vlasy jsem si pod ní nezastrkávala, nechala jsem je volně splývat na záda. "Tak jedem?" zeptala jsem se netrpělivě.
Jacob nastartoval a nasedl na motorku, v příští vteřině jsem i já seděla za ním. Obě paže jsem mu ovinula kolem pasu. Rozjeli jsme se, tentokrát o poznání rychleji. To bylo něco! Snad jediné, co by se s tím dalo srovnat, byl běh na lovu. Vítr mi odvíval vlasy ze zad. Chtěla jsem ho cítit na tváři, chtěla jsem si položit hlavu na Jakova záda… což s tou přiblblou helmou opravdu nešlo. Uvolnila jsem jednu ruku a položila mu dlaň na tvář, aby věděl, co si přeju. Zasmál se - slyšela jsem ho i přes svištící vzduch a vycpávky v helmě. "Dobrý pokus, zlato. Máme úmluvu."
Chvilku jsem zauvažovala, že bych "náhodou" helmu z hlavy shodila, ale zapomněla jsem, že mám pořád ruku na Jacobově tváři. O něco zpomalil. "Jestli toho nenecháš, tak tě tu vysadím a domů půjdeš pěšky. A pak to hezky vysvětlíš vašim," zavrčel. Poslala jsem mu obrázek sebe, jak svištím lesem a užívám si běh. "Jo, a s motorkama se rozluč. Já ti je sice zakázat nemůžu, ale vsadím se že B… máma bude jen ráda, že pro to má důvod." Tohle byla podpásovka a on to věděl. Opravdu jsem nesnášela, když se ke mně choval jako přespříliš ochranitelský starší bratr, nebo dokonce jako otec. Zase jsem mu poslala obrázek, vzpomínku, kterou mi jednou ukázala máma. Pár momentek z jejich bezstarostných dní. Táta byl tehdy pryč, nikdy jsem se nedozvěděla proč, a máma se tehdy s Jakem dost spřátelila. Pomohlo jí to vydržet čekání na jeho návrat. Už častokrát jsem se chtěla rodičů zeptat, co se tehdy stalo, ale nějak jsem cítila, že to není otázka, kterou by mi chtěli zodpovědět. Ani táta, a to jsem si ho dokázala celkem slušně omotat kolem prstu.
Škubl sebou, no, sama jsem byla překvapená, kam mě myšlenky zavedly. Dneska ale nebyla ta správná konstelace na odhalování rodinných tajemství. Rozhodla jsem se, že tedy budu hodná holka a poslala mu do mysli svou kapitulaci. Uvolnil se a zase šlápl na plyn. Paráda! Spokojeně jsem se zasmála. Tohle rozhodně byla velmi přijatelná alternativa k samostatné jízdě.
01.08.2009

Easy Rider 2

29. listopadu 2011 v 18:36 | Rosie |  FF Stmívání - Easy Rider
Jacob s Reneesme stáli před vchodem, motorky tiše a hrozivě zabíraly část příjezdové cesty. Kdysi mě pohled na můj zářivě červený a Jakeův nablýskaný černý stroj naplňoval vzrušením a nadšením. Dnes prostě připomínaly vynález zkázy. Žádné racionální uvažování, ani přesvědčování ze strany té mojí triády nedokázalo můj neklid zaplašit. Můj instinkt ochraňovat svoje dítě fungoval stejně jako u miliard matek po celém světě.
Nessie se tvářila trochu napjatě - nebála se jízdy, spíš toho, že jsem jejího otce přesvědčila, aby jí ježdění zatrhl. Ne, že bych se o to několikrát nepokoušela, Edward mi však pokaždé připomněl, že já se také nedala ničím odradit, a tím mi samozřejmě vždycky vzal vítr z plachet. I pro mě bylo těžké jí něco odříct, ale na prvním místě bylo její bezpečí. Navíc, opravdu jsem nechtěla, aby z ní vyrostla rozmazlená slečinka.
"Tak dobře," řekla jsem jí, "můžete jet." Reneesme se rozzářily oči a prudce mě objala. Přitom zahalila celou horní polovinu mého těla svými nádhernými bronzovými kudrnami. "Za určitých podmínek," dodala jsem. Až teď si všimla oblečení, které jsme přinesli. Podezřívavě si nás měřila. "Chceme abys měla tohle," pokračoval Edward a podal jí přilbu. "A tohle," dokončila jsem a vrazila jsem jí do náruče ještě bundu. "Mami, budu vypadat jako idiot," postěžovala si. Naprosto jako normální puberťák. A naprosto zbytečně - přes tohle prostě vlak nejede. "Ne, budeš vypadat jako chytrá holka, která nechce přijít k úrazu," domlouval jí Edward, když jí bundu a helmu oblékal. Po očku na mě mrknul a já se neubránila úsměvu. Mě taky tak přesvědčoval, abych se nevzpouzela ty jeho ochranné pomůcky nosit. Jacob si jí prohlížel s přimhouřenýma očima. Absolutně se mi nelíbilo, jak se na mou dceru dívá. Otisknutí nebo ne, bude se chovat slušně - minimálně v naší přítomnosti. Jakeova pohledu si všimla i má rodinka. Edward na něj zavrčel - ne zuřivě, ale velmi důrazně. Ještě, že já mu do hlavy nevidím… Nessie se zachichotala, ta Jakobovy myšlenky ani číst nemusela, byli natolik provázaní (a Jacobův pohled natolik výmluvný), že si rozuměli i beze slov.
Edward jen obrátil oči sloup. Celkem jsem ho litovala - číst dceřiny myšlenky bylo teď asi hodně psychicky náročné. "Koukej na ní dávat pozor," obrátil se znovu k Jacobovi. Ono klasické "nebo jinak" sice nedodal, jeho výraz však byl v tomto směru dost výmluvný. Teď pro změnu protočili oči ti dva motorkáři, v dokonalém souladu. Reneesme zaklapla stínítko na své helmě - Jacob ji stále tvrdošíjně odmítal nosit - a nasedli na ty ďábelské mašiny. Oba v jeden okamžik nakopli motor, a rychlostí, která se mi pro začátečníka nezdála bezpečná ani omylem, odsvištěli po štěrkové cestě. Stála jsem bez pohnutí a úzkostně naslouchala vzdalujícímu se zvuku motorů. Nervózně jsem pátrala po jakémkoliv zaškytnutí, po sebemenší známce nehody, abych mohla okamžitě vystartovat na pomoc. Edward mě objal kolem ramen, beze slova mě utěšoval.
Z domu vyšel Jasper. Určitě vycítil mou náladu a přišel mě uklidnit. Ve chvilce mě obestřel mír a klid, ten tupý strach byl teď pěkně schovaný pod povrchem. Otočila jsem se na něj a usmála se. "Díky, Jazzi." Taky se usmál, ale dovnitř se nevrátil. Byla jsem mu opravdu vděčná - nechtěla jsem se nervovat. Jacob pohlídal mě, s ohledem na mou katastrofální nešikovnost vcelku úspěšně, ohlídá i svou spřízněnou duši. Bylo mi jasné, že kdyby u nás nestál Jasper, dalo by mi mnohem větší práci neskřípat vztekle zuby. To, že jsem s jejich vztahem smířená, neznamenalo, že mě v určitých momentech nerozpaloval do běla.
Motorky už nebylo slyšet. Edward mě vzal za ruku a pomalu po lidsku jsme kráčeli zpět k našemu domečku. V dostatečné vzdálenosti od všech těch protivně citlivých upířích uší mi zašeptal do ucha: "Víš, že máme zase po dlouhé době dům sami pro sebe?" Ani nečekal na odpověď, vzal mě do náruče a vystřelil jako šipka. Běh mě vždycky rozveselil, i když starosti úplně nezmizely. Ale byli jsme spolu, a když Edward i Jacob tvrdili, že se Nessii nic nestane, rozhodla jsem se jim věřit. Jinak bych se taky mohla zbláznit. Koneckonců, Reneesme bude za chvíli dospělá a nejspíš jednoho dne odejde k Jacobovi. I když mi to trhalo srdce, musela jsem si přiznat, že to je přirozený řád věcí. Koneckonců, já jsem vlastně mamku také opustila, a nemohla jsem si vybrat nikoho lepšího. Láskyplně jsem svého milovaného manžela políbila na ústa a starostem o dceru a jejího přítele jsem vyhradila jen maličkou část své rozsáhlé mysli.

18.05.2009

Betty MacDonald

29. listopadu 2011 v 13:20 | Rosie |  Knihy mého srdce
…aneb Kdo do tebe kamenem, ty do něho vejcem (případně knihou J )

Betty MacDonald byla americká autorka, která žila v letech 1908-1958. Měla jednu starší a dvě mladší sestry a mladšího bratra. V dětství se rodina hodně stěhovala a zážitky z pobytů na mnoha různých místech MacDonaldové později posloužily jako náměty jejích knih. V 18ti letech se poprvé provdala a brzy po svatbě s manželem odjeli na zapadlou slepičí farmu v olympijském pohoří. O prvním roce zde stráveném vypráví její prvotina Vejce a já, vydaná v roce 1945. Vtipně v ní líčí útrapy dívky vychované ve městě, která se ocitne v absolutně opuštěném koutě světa. Určitě jí tehdy nebylo do smíchu, ale s lety odstupu se na tehdejší trampoty dokáže dívat s úsměvem. Já osobně bych asi utekla o hodně dřív…
Ve své druhé knize, Kdokoliv může dělat cokoliv, vypráví o svém odchodu od prvního manžela - se kterým tehdy měla 2 dcery - a potíže s hledáním práce za hospodářské krize. Je to taková mozaika příběhů a zkušeností s různými pracemi, do kterých jí povětšinou "uvrtala" její velmi aktivní starší sestra Mary, která, jak Betty říká ve věnování své první knihy, "byla přesvědčená, že dokážu cokoliv, co si zamane."
Ve třetí knížce, Morová rána, popisuje svůj boj s tuberkulózou a několikaměsíční pobyt v plicním sanatoriu. Je to téma smutné, vlastně jako v prvních dvou knihách, při čtení mě kolikrát až mrazilo, ale knížka je opět napsána s humorem, a po Vejce a já se mi od Betty MacDonald líbí nejvíc.
Poslední kniha se jmenuje Dusím se ve vlastní šťávě. V ní už Betty píše o svém druhém manželovi a o začátcích své literární kariéry. Atmosféra je tu klidná, pokojná, žádné slepice a jiné katastrofy J
Kromě těchto čtyřech knih pro dospělé napsala ještě Betty MacDonald čtyři knížky pro děti, oblíbené příběhy paní Láry Fáry. Tedy, musím přiznat, že já jsem je nečetla, ale mojí kamarádce, nyní učitelce na prvním stupni základní školy, se velmi líbily J
Když jsem později četla Vlastní životopis Agathy Christie (mojí další oblíbené spisovatelky), nemohla jsem se ubránit srovnávání. Agatha byla velmi sebevědomá a cílevědomá dívka, zatímco Betty byla zakřiknutá a žila ve stínu své oslňující sestry - alespoň se tak cítila. Při čtení Agatina životopisu mi ta žena někdy hrozně lezla na nervy J S Betty člověk soucítí, směje i pláče s ní, drží jí palce a nakonec je mu smutno, když ví, že své chorobě, dočasně považované za vyléčenou, podlehla.
Ať už jí v životě potkalo cokoliv těžkého, Betty nikdy nepropadla sebelítosti a beznaději. Pro tenhle životní optimismus patří její knihy nejen mezi moje nejoblíbenější, ale mezi celosvětově nejčtenější knihy vůbec.
Moje dva oblíbené citáty pocházejí z knihy Vejce a já. První, když popisuje přístup své babičky z otcovy strany k domácím pracem: "Moc se s tím nepárej. Stejně se to zítra musí udělat znova, tak co." A další, ilustrující smutnou pravdu, že první slepice, a pak možná manželka. Při vytahování pařezů jí šlápl vypůjčený kůň na nohu a odmítal se pohnout: " ´Stojí mi na noze,´ řekla jsem mírně Bobovi, který hartusil, protože jsme se zastavili. ´Tak ho sundej a jedeme dál,´ zařval muž, který sliboval, že mě bude do smrti milovat."
Knihu Vejce a já vám velmi doporučuju. Je opravdu nádherná, plná jemného humoru a životních zkušeností. Jsem si skoro jistá, že se k ní budete, tak jako já, rádi vracet.

(8/2009)

Adventní kalendáře

28. listopadu 2011 v 18:33 | Rosie |  Advent a Vánoce
Prvního prosince se "klasicky" otevírá první okénko v adventním kalendáři. Děti (a nejen ty) tak mohou ještě názorněji odpočítávat dny do Štědrého dne. V obchodech je spoustu kalendářů. Klasických "skromných" okénkových (mňam, ta skvělá mléčná čokoláda Usmívající se ), ty luxusnější a větší, nebo třeba dokonce s malými hračkami. U dospělých jsou oblíbené i kalendáře čajové (už několik let se chystám, že si jeden takový pořídím...) . Kalendář si ale můžete vyrobit i sami. Pokud už třeba máte rodinu, věřte, že vaše děti na takovéto tvoření budou jednou moc rády vzpomínat. Pokud byste si tedy raději kalendář vyrobili sami, máte nejvyšší čas :) Tady je několik nápadů.

Když jsme byli malí, máma nám dělala kalendář ze skořápek vlašských ořechů. Ořechy se musí louskat opatrně, aby zbyly nepoškozené poloviny. Do prázdné skořápky se pak dá nějaká sladkost (raději něco v obalu) a skořápka se slepí vteřinovým lepidlem. Předtím ale do vrcholu skořápky vložíme kousek špejle nebo sirky, za kterou potom oříšek uvážeme. Sladkost na Štědrý den pak máma balila tajně, abychom překvapení měli i v kalendáři.
Pokud se vám nechce louskat ořechy, stačí sladkosti zabalit do barevného papíru, případně si vyrobit malé papírové či látkové pytlíčky. Ty se pak zavěsí na provázek nebo na tyčku. Nám vždy visel tenhle "hand made" kalendář na lustru, ale to vždy není technicky možné.
Další možnost jsou krabičky od sirek - ať už "jen" nabarvené a naskládané na sebe a slepené, nebo uspořádané třeba do tvaru stromku. Doporučuju zase balené bonbóny - sirky smrdí ;)
Ten kdo ovládá umění šití, si může udělat adventní kapsář, kam se (podle toho, jaké si vyberete rozměry) mohou dát i objemnější překvapení. Samozřejmě to nemusí být jen bonbóny, ale i jiné drobnosti, hračky. nebo třeba různé čaje s příchutí. Navíc vám takový kalendář vydrží i několik let (samozřejmě až na náplň Mrkající )

Zkrátka fantazii se meze nekladou. Dobře se bavte :)

PS: Pěkné nápady najdete například zde


Písně a verše staré Číny

28. listopadu 2011 v 15:18 | Rosie |  Knihy mého srdce
Se starou čínskou poezií jsem se poprvé setkala na někdy gymnáziu, a to v podobě parafráze od Bohuslava Mathesia. Konkrétně se jednalo o "překlad" básně autora Li Pa s názvem Věčná písmena. Tahle básnička - i když to nebyl překlad a Mathesius pravděpodobně jen napsal "něco ve stylu a na téma Li Po" - se mě hodně dotkla a později jsem si v knihovně půjčila celou sbírku starých čínských básní. A bylo vymalováno J

V bambusech,
čeřených větrem
před mými okny,
šumí vodopád.
Lupínek květů švestkových
za lupínkem
na sníh --
tak padají má písmena
na papír.
Oranží vůně
vyprchá,
jinění v slunci
pohasne --
jen písmena,
jež tady maluji,
jsou věčná.
to vím já: Li Po

Ta sbírka, o které jsem četla v recenzi a nad kterou jsem několikrát kvůli její ceně vzdychala v knihkupectví, se jmenuje Písně a verše staré Číny a přeložil je Ferdinand Stočes. Ten se se starými mistry poezie také setkal prostřednictvím Mathesiových překladů, a když zjistil, že to jsou spíše variace na témata čínské poezie, než překlady, naučil se čínsky a spolu se svou manželkou se pustil do překladů. Díky němu se mi dostaly do rukou i knížečky Perlový závěs a hlavně Květy skořicovníku - střípky z rozsáhlého díla slavné básnířky Li-čching Čao. Ta se posupně stala mojí nejoblíbenější.

Květy skořicovníku
jsou tak drobné,
průsvitně žlutavé,
něžně nadýchané,
jakoby s odleskem jiného světa.
Jen jejich vůně
s námi zůstane.
Jim netřeba zeleně smaragdů
a nachu rubínů,
aby byly nejkrásnější z květů.

Švestkové snítky
jistě jim závidí
a hlavy chryzantém
studem se sklánějí.
V rozkvětu
před malovanou terasou
září jak královny
o svátku podzimu.

Jak jenom básníci jejich půvabu
mohou odolat?
Zmínku o nich ve sbírkách veršů
marně jsem hledala
po celý rok.

Asi je zřejmé, proč mám tuhle poezii tak ráda. Stejně jako japonské haiku, většinou i tyto básně jsou kratší, zachycují záblesk okamžiku, pocitu a podobně. Trochu mi připomínají mlhu - vidíte tvary, ale nemůžete se přiblížit, dotknout se jich, hned mizí a zanechávají jen ten pocit. Navíc jsou mi blízké i proto, že podobnou poezii taky občas píšu J (A psala jsem relativně dlouho před tím, než jsem se se starými čínskými básněmi seznámila)

A jen taková poznámka na okraj - nejsem žádný literární analytik atd., všechno, co jsem tu napsala, jsou moje dojmy. Pěkné počtení.

(9/2009)

Easy Rider 1

28. listopadu 2011 v 14:30 | Rosie |  FF Stmívání - Easy Rider
...aneb poloupír v pubertě :)
Povídka volně navazuje na 4.díl Stmívání (Rozbřesk). Takže pro ty, co zatím nečetli/neviděli - pozor, SPOILER!!!

Rozhodně to nebyl dobrý nápad. Už v okamžiku, kdy Reneesme našla v Jacobově garáži naše staré motorky a začala se na ně vyptávat, mi mělo být jasné, jak to skončí. Když jsem jí tedy ne úplně ochotně vyprávěla, jak jsme na nich kdysi jezdili na silnicích kolem Forks, bylo to hlavně kvůli tomu, že kdybych jí to neřekla já, okamžitě půjde za Jacobem - to byla taková obměna klasického schématu "nepovolí-li jeden rodič, zkus druhého." U nás to fungovalo tak, že když jsem jí něco z naší minulosti nechtěla říct já, nebo Edward, pokračovala s Jacobem, který jí v drtivé většině případů vyhověl. Samozřejmě to neplatilo jen na rodinnou historii. A já i zbytek Cullenových jsme se marně zlobili, že z ní vyroste neskutečně rozmazlený poloupír. Tentokrát jsem jí pro jistotu o motorkách řekla já - o tom, proč jsem nich jezdila především, jsem raději pomlčela. To ostatně věděl jen Edward a já jsem naprosto neměla v úmyslu to vykládat někomu jinému, natož své dceři.
Takže jsem stála opřená o zeď našeho domku a zachmuřeně přemítala o těch několika černých měsících před lety, kdy se Edward rozhodl v zájmu mého bezpečí i s celou svou rodinou odstěhovat z Forks. Ušklíbla jsem se - málem nás to zabilo oba, v přeneseném i doslovném slova smyslu. Jacob mě tehdy zachránil - poprvé a ne naposledy. Byl pro mě sluncem, pomáhal mi přežít. A ty motorky… kdybych mohla, červenám se až za ušima ještě teď.
Úplnou náhodou jsem totiž zjistila, že když dělám něco hloupého, nezodpovědného a nebezpečného, slyším Edwardův hlas, aniž bych se uvnitř rozpadala na kousky. Tahle moje motorkářská epizodka vyvrcholila mým, v tomto směru též úspěšným, skokem z útesu v quileutské rezervaci. Kdyby mě tenkrát Jacob včas nevytáhl z moře, byla bych mrtvá nejen já, ale i Edward. Ještě pořád mě mrazilo při vzpomínce na to, jak se u nás objevila jeho vizemi budoucnosti nadaná sestra, aby mi, poté, co se jí ulevilo, že jsem naživu, vynadala nejen za mou poslední eskapádu, ale i za to, že se přátelím s vlkodlaky. Načež následovalo menší nedorozumění a Edward se vydal do Itálie požádat Volturiovi o smrt. Naštěstí jsme ho s Alicí stihly zadržet dřív, než mohl zase on vyvést nějakou nepředloženost. Jenže Volturiovi si nás všechny nechali předvést a já jsem životem vyvázla jen proto, že Alice jejich vůdci Arovi ukázala svou vizi mě jako upírky. Dali nám tedy ultimátum a propustili nás.
Od našeho posledního setkání, kdy se na nás rozhodli uspořádat obrovskou trestnou výpravu pod záminkou, že jsme stvořili nesmrtelné dítě, jsem o nich neslyšela. Ale děsila jsem se dne, kdy si zase najdou něco, proč nás "navštívit." My budeme připraveni - tehdy si nadělali dost nepřátel (a my zase spoustu přátel), kteří budou ochotni se nás zase zastat.
Vlastně mě ani moc nepřekvapovalo, že Nessie chce zkusit něco nového a vzrušujícího. V okolí našeho domu nemohla chodit nikam jinam, než do lesa. Potom ještě tajné návštěvy u Charlieho, který tempo jejího růstu zvládal s obdivuhodným klidem. No a samozřejmě La Push a vlkodlačí smečka. Tam se ale také nemohla ukazovat před nezasvěcenými. Brávali jsme ji i do města - do Port Angeles, nebo raději do Seattlu, ale Nessie byla čím dál tím víc netrpělivá. Tohle opatření bude možné zrušit, až přestane růst a my ji budeme moci vydávat za Edwardovu sestřenici nebo jinou příbuznou. Zatím jsme však museli být obzvlášť opatrní, abychom neprozradili skutečnou totožnost rodiny Cullenových. To by se Volturiovým líbilo - mít legitimní důvod sprovodit nás ze světa.
Prvním obdobím vzdoru jsme si prošli, když Reneesme byl rok. Dostala se zhruba do úrovně tříletého dítěte, a jak už to děti v tom věku dělávají, velmi si oblíbila slovíčko "ne". Jediný, kdo na ní platil, byl Jacob. Napřed jsem byla nešťastná z toho, že neposlouchá ani mě, pak ale vděčnost převážila. Naštěstí z toho poměrně rychle vyrostla, nicméně těch několik měsíců bylo hodně dlouhých. No, a teď se můžeme radovat z toho, že naše dcerka vstoupila do puberty…
Vzdychla jsem. Na druhou stranu, s nikým nemůže být ve větším bezpečí, než s Jacobem - samozřejmě když nepočítám nás Cullenovy. Také není tak nešikovná, jako jsem bývala já - to je také plus. A v neposlední řadě, i kdyby náhodou měla nějakou nehodu, její kůže sice nebyla tak tvrdá jako upíří, ale před zraněním na motorce jí ochrání velmi efektivně. Stejně si ale s Jakem promluvím o nějakých bezpečnostních opatřeních.
Edwarda jsem zaslechla o mnoho dřív, než se vynořil zpoza stromů obklopujících náš domek. Rychle jsem zatřepala hlavou, abych z ní vyhnala obavy. Edward měl těch svých dost, nemusel se trápit ještě tím, že se trápím já. Svůj štít jsem kolem své mysli sice měla pořád, ale už jsme spolu byli tak dlouho, že mě velmi často prokouknul i bez čtení myšlenek. A bylo tomu i tentokrát. Okamžitě mě upoutal neforemný balík, který nesl v náruči. Barvy mi byly nějak povědomé, ale nemohla jsem přijít na to, co to je. Až když Edward pomalou chůzí došel až ke mně, zjistila jsem, co nese - mou starou motoristickou bundu a ochrannou přilbu. Musela jsem se usmát - Edward také nebyl nadšený tím, že se Reneesme chystá pokračovat ve stopách své matky, když už ale nemohl změnit její rozhodnutí, chtěl pro její bezpečnost udělat všechno, co bylo v jeho silách.
"Neboj se," řekl a usmál se tím svým úsměvem, který mě dostával do kolen. "Jacob na ní dá pozor. A kdyby něco, Carlisle je v pohotovosti." Po poslední větě raději o pořádný kus uskočil. Měla jsem co dělat, abych zuřivě nezavrčela. Emmet na něj má zjevně špatný vliv. Na Nessii ostatně taky - samozřejmě jí v tom bláznivém nápadu ještě podporoval. Místo nějaké ostřejší poznámky jsem si zase povzdechla. Edward poznal, že bouřka už se přehnala a přišel mě obejmout. "Neboj se," zopakoval. "Jacob nedovolí, aby se jí něco stalo." Jejich vztah přešel od nenávisti, přes toleranci až k hlubokému přátelství. Což bylo sice fajn, když se permanentně neuráželi, nebo se nesnažili jeden druhého zakousnout, často se však všichni tři spikli proti mně a mé mateřské autoritě. Vzdala jsem se. Popadli jsme bundu a helmu a utíkali k hlavnímu domu, kde už čekal Jacob i s motorkami. "Doufám, že máš pravdu, jinak k nám Jakea hodně dlouho nepustím," řekla jsem, vlastně jen proto, abych měla poslední slovo.

17.05.2009

Úplněk - pokračování?

27. listopadu 2011 v 16:27 | Rosie |  FF Stmívání - Úplněk
Takže, přemístila jsem všech 5 dosavadních kapitol FF povídky Úplněk. A otázka je jednoduchá: Přejete si pokračování? Já sama bych povídku docela ráda dopsala, jen nevím kdy... :) A taky, poslední kapitola vznikla už před více, než 2 roky ;) No, hlasujte, pokud bude zájem, pokusím se o (téměř) nemožné :)

Úplněk 5.část

27. listopadu 2011 v 15:23 | Rosie |  FF Stmívání - Úplněk
5.
Bylo zase ráno. Ještě jsem ležela v posteli, ale ani trochu se mi nechtělo vstávat. Nezdál se mi můj obvyklý sen, což bylo s podivem, na Edwarda jsem myslela víc, než bylo zdrávo. Tentokrát se mi zdálo, že se ke mně vrátil. Hloupý nápad. Zpod zavřených víček mi tiše kanuly slzy. Dokonce jsem i cítila jeho vůni, znovu jsem slyšela ukolébavku, kterou mi složil. Srdce mě zatím nebolelo, to však bylo jen otázkou času. Cítila jsem, jak se mi smutek rozlévá po těle jako jed. Jako ledová tekutina, pálící všechno, co má v cestě. Samozřejmě jsem za svoje představy musela zaplatit. Automaticky jsem se schoulila do klubíčka, abych zastavila bolest, která se mi zase chystala prožírat útrobami.
"Neplač," ozvalo se mi tiše u ucha. Ještě pevněji jsem sevřela víčka. Sakra. Už mi vážně přeskočilo. Chudák Charlie, když už si myslel, že jsem se sebrala…
Ledová ruka mě pohladila po tváři. Nadskočila jsem snad půl metru a byla bych zařvala z plných plic, Edwardovy reflexy však naštěstí byly rychlejší. Stejně jako Jacob včera večer. Vzpomínky do mě narazily silou plně rozjetého nákladního vlaku. Napřed závratná radost. Pak hluboký smutek. Edward se vrátil… Jacob už se mnou pravděpodobně nikdy nepromluví…
Srdce mi tlouklo jako splašené, pravděpodobně se snažilo dohnat tepy zameškané v důsledku šoku. Edward se tiše zasmál. Vždycky ho pobavilo, když dokázal, aby se mi srdce pokoušelo vyskočit krkem z hrudníku, i když mu to nikdy nedalo moc práce - stačilo se mi podívat do očí.
"Jsem v pořádném průšvihu," povzdechla jsem si. "Který máš momentálně na mysli?" zeptal se Edward pobaveně. "To, že jsi chtěla skočit z útesu, že se kamarádíš s vlkodlaky, nebo že jezdíš na motorce?" Vyptávání se na to, jak ví tu poslední věc, jsem prozatím odložila, pravděpodobně mu to stejně vyzvonila Alice. "To, že jsme zase spolu a jak to vysvětlím Charliemu, mi momentálně dělá tu největší starost," odpověděla jsem mu. "Jo, a že by mě představa setkání se zbytkem tvojí rodiny a vysvětlování mých nejnovějších koníčků nechávala zrovna klidnou se taky říct nedá" dodala jsem. Hlava se mi lehce točila, jako bych právě slezla s kolotoče, na kterém jsem byla jen o vteřinku déle, než je můj limit. "Už jsou zpátky?"
"Přijeli dnes v noci. Zatím o tom ale nikdo neví."
Chvilku bylo ticho. Z kuchyně jsem zaslechla několikrát zazvonit telefon. "Charlie bude určitě problém," zamumlal Edward. "Zrovna mu volá jeden z jeho quileutských přátel, aby mu řekl, že jsme se vrátili a aby ho na to připravil. Není nadšený." Jak jsem tátu znala, byl to slabý výraz…
"Myslím, že zmizím z domu, co nejrychleji to půjde. A ty bys měl taky, nejspíš by tě tu neměl najít." Přikývnul. "Počkám na tebe v náklaďáčku." Znovu mě pohladil po tváři a bleskově zmizel oknem.
V rychlosti jsem se oblékla, a seběhla do kuchyně, abych do sebe bleskově hodila něco k snídani. "Dobré ráno, tati," zavolala jsem směrem k obýváku. "Jdu ven," křikla jsem, když mi na pozdrav odpověděl. V hlavě mi šrotovalo, vsadíla bych se, že bylo zřetelně slyšet, jak se kolečka v mém mozku otáčejí a snaží se přijít na nějakou výmluvu, kam bych asi tak mohla jet. Tak trochu jsem doufala, že stihnu ukořistit něco do ruky a zmizet bez přímé konfrontace. Nepovedlo se. Charlie se objevil ve dveřích s ustaraným výrazem ve tváři.
"Promiň, tati, musím, běžet, mám zpoždění. Do oběda jsem zpátky," křikla jsem v poklusu, dřív, než stačil otevřít ústa. Skočila jsem do auta - Edward byl zřejmě schovaný na korbě - a otočila jsem klíčkem v zapalování. Charlie na mě něco zavolal, ale starodávný motor mého náklaďáčku mi poskytl výbornou výmluvu, proč jsem se ani neohlédla - rozeřval se na plné kolo. Dupla jsem na plyn a vyrazila od obrubníku. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se za mnou Charlie zmateně dívá. "No, alespoň mám čas a navíc pomoc sedmi upírských mozků, abych se z tohohle vymluvila," ušklíbla jsem se. Což mi připomnělo, že mě čeká i nějaké to vysvětlování Cullenovým a veškerá rozjařenost z úniku před otcem mě okamžitě přešla.

28.09.2009

Chatrč (William Paul Young)

27. listopadu 2011 v 14:28 | Rosie |  Knihy mého srdce
...aneb blízká setkání s Bohem


O knize Chatrč jsem se dozvěděla z Ikarie - měsíčníku o SF, fantasy a hororu, který odebírá moje matka. Čas od času ho prolistuju, čtu si hlavně o filmech (jejich recenze mě vždycky odrovnají) a někdy kouknu i po knížkách. Tak jsem objevila například Harryho Pottera a Elyonovu zemi. (Ikarie už nevychází - pozn. aut.)
Krátké povídání o této knize mě zaujalo - a ano, přiznávám, nejprve především proto, že je to dílo s náboženskou tématikou a já jsem křesťanka. Jak jsem ale recenzi četla dál, zajímalo mě to víc a víc. Jako bonus bylo vcelku příznivé hodnocení, a tak jsem ani moc neváhala a pro Chatrč si zašla do knihkupectví.
Mack Allen Philips má snad vše, co by si mohl přát. Milující ženu, skvělou rodinu, vztah s Bohem, který by se dal popsat jako příměří. Rodinná idyla ale vezme za své, když je při jednom jejich výletě unesena nejmladší dcera, šestiletá Missy. Důkazy svědčí o tom, že byla unesena pedofilním sériovým vrahem, jehož oběti nikdy nebyly nalezeny. Ačkoliv se hned rozeběhne pátrání, Missy se nenajde. Naopak se v jedné horské chatrči najdou důkazy o tom, že Missy byla zavražděna. Mack od tohoto okamžiku zahořkne, utápí se ve velkém smutku a téměř jako starozákonní Jób, se hádá s Bohem.
Po několika letech Mack najde ve schránce podivný vzkaz, který ho zve do chaty, kde bylo nalezeno Missyino zakrvácené oblečení. Je podepsán Taťka - tak Boha oslovuje Mackova žena. Mack si napřed myslí, že jde buď o špatný vtip, nebo že se ho do zapadlé oblasti snaží vylákat Missyin vrah. Zvědavost mu ale nedá a nakonec se do chatrče vydává. Setkává se zde se třemi bytostmi (nevím jak je jinak nazvat…) - starší černoškou, které říkají Taťka, mladým mužem, který prohlašuje, že je Ježíš, a podivnou éterickou bytostí jménem Saraju. Mackovi chvíli trvá, než přijme, že je to opravdu Bůh ve svých třech osobách. Postupně spolu mluví a rozebírají všechno možné, tématu Missyiny smrti se zpočátku vyhýbají. Macka čeká bolestný víkend na cestě za smířením a odpuštěním.
Tahle kniha mě opravdu nadchla. Místy je sice poněkud hůře srozumitelná, k některým pasážím jsem se musela vracet, ale zanechala ve mně velice zvláštní nádherný pocit. Rozhodně stojí za přečtení.

Zajímavá recenze zde


(9/2010)

První adventní neděle

27. listopadu 2011 v 9:11 | Rosie |  Advent a Vánoce
Nový blog, nové povídání o Adventu a Vánocích :) Tohle období mám moc ráda. Je plné očekávání, těšení, ale bohužel velmi světsky též plné shonu a nervozity, plných ulic a obchodů. Co ale Advent a Vánoce znamenaly, než jsme z nich udělali "jen" svátky rodinné? (Pro mnoho lidí ještě znamenají...)



V liturgickém (t.j. církevním) kalendáři začíná nový liturgický rok. Co výraz Advent znamená? Slovo pochází z latiny, ze slov Ad venitus Christi - před příchodem Krista. Jednak je to taková příprava na Vánoce - a tím nemyslím pečení cukroví, úklid domu a horečnaté shánění dárků. Vždyť Vánoce jsou svátkem narození Ježíše Krista a ne předháněním se v nakupování. Křesťané si v tomto období připomínají nejen Ježíšovo narození, ale i to, že se jednou na zem vrátí.
Tradiční barvou adventu je fialová - barva pokání. K adventu - mimo jiné - patří i adventní věnce. Každou neděli se zapaluje jedna svíčka. Někdo si věnce kupuje, někdo si je vyrábí. Ať už klasické z různých větviček, nebo modernější - třeba jen v podobě čtyř svíček na talíři. U nás doma se moc tato tradice nedrží, ale předloni jsem si takový "miskový" věnec udělala do svého pokoje. Byla to jen skleněná miska s oblázky a v ní 4 červené široké svíčky, ale jeho zapalování se mi moc líbilo.

Takhle ten předloňský "věnec" vypadal:

dsc00390m.jpg


V Čechách je už několik let začátek adventu také začátkem adventních koncertů. Letošní první koncert se bude vysílat z Břevnovského kláštera v Praze a jeho výtěžek bude věnován Asociaci pomáhající lidem s autismem. Info o koncertech zde