Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Hořkost

23. září 2011 v 17:01 | Rosie |  FF Stmívání - Jednorázovky
Opět jedna vousatá, napsáno 24.5.2009, ze starého sblogu. Povídka z prostředí smečky. Hlavní postava - pro někoho možná překvapivě - Leah Clearwaterová. Na konci ještě autorská poznámka :)

Nenáviděla jsem Bellu Cullenovou. Možná bych měla spíš říct, že jsem jí záviděla, ale když někomu něco hodně závidíte a když to trvá dost dlouho, snadno se ze závisti stane nenávist. Takže jsem seděla na břehu moře, na kusu vyplaveného dřeva, a cítila jsem ten oheň uvnitř sebe. Už jsem celkem dokázala kontrolovat, aby se ten žár nevymkl mojí kontrole, takže jsem stále zůstávala ve své lidské podobě.
Snad po sté jsem si v hlavě přebírala důvody ke své nenávisti. Napřed samozřejmě ten nejzjevnější - byla upírka, můj úhlavní nepřítel, příčina toho, proč se měním v obrovského vlka. Aby to nebylo málo, bývalá slečna Swanová se sama rozhodla stát se jednou z těch odporných pijavic. Kdyby jí alespoň nějaký upír přeměnil proti její vůli, mohla bych jí litovat jako oběť. Co na tom, že Cullenovi jsou "civilizovaní" a živí se je krví zvířecí, pořád to bylo nechutné. (Jakýsi hlásek v mém podvědomí mi připomínal, že i já jsem několikrát jedla ve vlčí podobě, ale umlčela jsem ho.)
Čímž jsem se plynule dostala k dalšímu bodu své obžaloby - důvodu, proč se vzdala lidského života. Edward Cullen. Stačilo, abych jeho jméno jen pomyslela, neubránila jsem se zavrčení a prsty musela pevně zatnout do klády sloužící mi za lavičku. Jinak bych stoprocentně vybuchla. Do dlaní se mi zarývaly třísky suchého dřeva. Nevšímala jsem si jich. Výhoda superrychlé regenerace - žádné problémy s nicotnostmi jako třísky, baseballové pálky… nejspíš i náklaďáky… Tomuhle Cullenovi jsem jednoduše nemohla přijít na jméno. Nejen kvůli tomu jeho protivnému čtení myšlenek, jeho chování mě prostě vytáčelo. Byl tak povýšený, arogantní, sebevědomý… Pravda, Bellino těhotenství ho změnilo. Nebo bych možná měla říct, že trochu obrousilo ty nejostřejší hrany, ve své podstatě byl ale pořád stejný.
Takže Bella navzdory všem překážkám získal muže, kterého miluje, a který miluje jí. O tom si já můžu nechat leda zdát. Sam a Emily se minulý měsíc vzali. Splnila jsem slib a šla jim za družičku. Natolik jsem Sama a koneckonců i Emily měla ráda, abych jim jejich štěstí přála. Od té doby jsem je však neviděla. Bolest byla jednoduše moc silná a tak moc jsem si ještě nedůvěřovala.
A jako takový bonus - odškrtla jsem si v duchu další položku - proti všem předpokladům a očekáváním ještě za své existence Bella počala a porodila dceru. Sice jí to málem zabilo a výsledkem byla již zmíněná proměna v pijavici, ale dostala všechno co chtěla. Já jako bych si vytáhla Černého Petra. Ne, že bych měla s kým dítě počít a vychovat, ale i kdyby ano, moje tělo v tomto směru vypovědělo poslušnost. Zamrzla jsem, neschopná jakékoliv změny.
Z očí mi tekly horké slzy. Zuřivě jsem se zamračila, naštvaná sama na sebe. Člověk by řekl, že už jsem za tu dobu měla příležitost se s tím smířit, některé věci ale bolí dlouho, občas i věčně. Věčnost v osamění - to byla jediná jistota, kterou jsem měla. I v tomhle svém trápení jsem byla sama. Jediný, komu jsem se svěřila, v jakémsi záchvatu zoufalství, byl Jacob. Trochu se mi tím ulevilo, obzvlášť když Jacob byl natolik taktní a disciplinovaný, že na náš rozhovor nepomyslel ani ve své vlčí podobě, ani, a za to jsem mu byla vděčná ještě víc, v přítomnosti Edwarda.
Vstala jsem. Pro dnešek jsem se litovala dost, usmála jsem se hořce. Pomalu jsem se šourala k domovu. Stejně se po mně nikdo nesháněl - máma trávila hodně času s Charlie Swanem a Seth buď pobíhal s Jacobem, nebo se motal kolem těch svých upírských přátel, což se prakticky rovnalo. Na druhou stranu, prázdný dům by byla ta lepší alternativa. Cítila jsem, že se zase dostávám do své kousavé nálady, a to jsem byla protivná sama sobě. Raději se vyvztekám beze svědků. Hlavou mi bleskl obraz - hluboký les, nikdo kolem, žádné lidské myšlenky, jen základní instinkty. Byla to Jacobova vzpomínka na dobu, kdy musel utéct z Forks, aby ho bolest nezahubila. Musela jsem připustit, že být vlkem mělo i své výhody. Nedočkavě jsem si sundala oblečení a přivázala si ho k lýtku. A pak už jsem nechala ten oheň hořící hluboko v mých kostech, aby mě celou pohltil. Utíkala jsem a utíkala, jen z čisté radosti nad lehkostí toho pohybu, a konečně nemyslela na nic, než na dýchání a pravidelný rytmus měkkých tlap. Dokonalá terapie…

Postava Ley Clearwaterové mi byla... no, nevím, jestli sympatická, ale hodně s ní soucítím. Tahle povídka je možná trochu atypická - žádná akce, spíš smutná, pro mě ale hodně osobní. Snad se vám líbila...

(24.5.2009)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Es Es | 23. září 2011 v 19:39 | Reagovat

Ahoj :) Určitě si tě přidám, ale taky úporně pracuji na nové stránce, tak ti pak dám taky odkaz a přidám si tě tam :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama