Právě čtu: Muminí moudra
Sleduju: Urban Legends (YouTube)
Poslouchám: směs gospelů

Září 2011

Malá anketa o tomto blogu

29. září 2011 v 13:47 | Rosie |  O blogu
Takže, po návratu z dovolené bych vás chtěla poprosit o vyplnění ankety. Co ze starého sblogu byste chtěli mít i zde? (Teď myslím i staré články v těchto rubrikách). Samozřejmě se můžete vyjádřit i v komentářích.

5x Haiku

24. září 2011 v 17:06 | Rosie |  Trocha poezie
Tuhle pětici krátkých básní jsem napsala loni v lednu mámě k narozeninám.
(Haiku je druh japonské poezie s pěvně danou formou: 5-7-5 slabik. Často je to přírodní lyrika, hodně pracuje s náznaky a pocity)

Květy jabloní
Jemná víčka děťátka
v náruči matky
*
Hojivé prsty
Líbezná vůně léta
Levandulová
*
Spadané lístí
pokrývá cestu domů
Vracím se zpátky
*
Bílé mlčení
Ticho tlačí do uší
A pořád padá
*
Uprostřed květů
skrývají ostré trny
šípkové růže

Hořkost

23. září 2011 v 17:01 | Rosie |  FF Stmívání - Jednorázovky
Opět jedna vousatá, napsáno 24.5.2009, ze starého sblogu. Povídka z prostředí smečky. Hlavní postava - pro někoho možná překvapivě - Leah Clearwaterová. Na konci ještě autorská poznámka :)

Nenáviděla jsem Bellu Cullenovou. Možná bych měla spíš říct, že jsem jí záviděla, ale když někomu něco hodně závidíte a když to trvá dost dlouho, snadno se ze závisti stane nenávist. Takže jsem seděla na břehu moře, na kusu vyplaveného dřeva, a cítila jsem ten oheň uvnitř sebe. Už jsem celkem dokázala kontrolovat, aby se ten žár nevymkl mojí kontrole, takže jsem stále zůstávala ve své lidské podobě.
Snad po sté jsem si v hlavě přebírala důvody ke své nenávisti. Napřed samozřejmě ten nejzjevnější - byla upírka, můj úhlavní nepřítel, příčina toho, proč se měním v obrovského vlka. Aby to nebylo málo, bývalá slečna Swanová se sama rozhodla stát se jednou z těch odporných pijavic. Kdyby jí alespoň nějaký upír přeměnil proti její vůli, mohla bych jí litovat jako oběť. Co na tom, že Cullenovi jsou "civilizovaní" a živí se je krví zvířecí, pořád to bylo nechutné. (Jakýsi hlásek v mém podvědomí mi připomínal, že i já jsem několikrát jedla ve vlčí podobě, ale umlčela jsem ho.)
Čímž jsem se plynule dostala k dalšímu bodu své obžaloby - důvodu, proč se vzdala lidského života. Edward Cullen. Stačilo, abych jeho jméno jen pomyslela, neubránila jsem se zavrčení a prsty musela pevně zatnout do klády sloužící mi za lavičku. Jinak bych stoprocentně vybuchla. Do dlaní se mi zarývaly třísky suchého dřeva. Nevšímala jsem si jich. Výhoda superrychlé regenerace - žádné problémy s nicotnostmi jako třísky, baseballové pálky… nejspíš i náklaďáky… Tomuhle Cullenovi jsem jednoduše nemohla přijít na jméno. Nejen kvůli tomu jeho protivnému čtení myšlenek, jeho chování mě prostě vytáčelo. Byl tak povýšený, arogantní, sebevědomý… Pravda, Bellino těhotenství ho změnilo. Nebo bych možná měla říct, že trochu obrousilo ty nejostřejší hrany, ve své podstatě byl ale pořád stejný.
Takže Bella navzdory všem překážkám získal muže, kterého miluje, a který miluje jí. O tom si já můžu nechat leda zdát. Sam a Emily se minulý měsíc vzali. Splnila jsem slib a šla jim za družičku. Natolik jsem Sama a koneckonců i Emily měla ráda, abych jim jejich štěstí přála. Od té doby jsem je však neviděla. Bolest byla jednoduše moc silná a tak moc jsem si ještě nedůvěřovala.
A jako takový bonus - odškrtla jsem si v duchu další položku - proti všem předpokladům a očekáváním ještě za své existence Bella počala a porodila dceru. Sice jí to málem zabilo a výsledkem byla již zmíněná proměna v pijavici, ale dostala všechno co chtěla. Já jako bych si vytáhla Černého Petra. Ne, že bych měla s kým dítě počít a vychovat, ale i kdyby ano, moje tělo v tomto směru vypovědělo poslušnost. Zamrzla jsem, neschopná jakékoliv změny.
Z očí mi tekly horké slzy. Zuřivě jsem se zamračila, naštvaná sama na sebe. Člověk by řekl, že už jsem za tu dobu měla příležitost se s tím smířit, některé věci ale bolí dlouho, občas i věčně. Věčnost v osamění - to byla jediná jistota, kterou jsem měla. I v tomhle svém trápení jsem byla sama. Jediný, komu jsem se svěřila, v jakémsi záchvatu zoufalství, byl Jacob. Trochu se mi tím ulevilo, obzvlášť když Jacob byl natolik taktní a disciplinovaný, že na náš rozhovor nepomyslel ani ve své vlčí podobě, ani, a za to jsem mu byla vděčná ještě víc, v přítomnosti Edwarda.
Vstala jsem. Pro dnešek jsem se litovala dost, usmála jsem se hořce. Pomalu jsem se šourala k domovu. Stejně se po mně nikdo nesháněl - máma trávila hodně času s Charlie Swanem a Seth buď pobíhal s Jacobem, nebo se motal kolem těch svých upírských přátel, což se prakticky rovnalo. Na druhou stranu, prázdný dům by byla ta lepší alternativa. Cítila jsem, že se zase dostávám do své kousavé nálady, a to jsem byla protivná sama sobě. Raději se vyvztekám beze svědků. Hlavou mi bleskl obraz - hluboký les, nikdo kolem, žádné lidské myšlenky, jen základní instinkty. Byla to Jacobova vzpomínka na dobu, kdy musel utéct z Forks, aby ho bolest nezahubila. Musela jsem připustit, že být vlkem mělo i své výhody. Nedočkavě jsem si sundala oblečení a přivázala si ho k lýtku. A pak už jsem nechala ten oheň hořící hluboko v mých kostech, aby mě celou pohltil. Utíkala jsem a utíkala, jen z čisté radosti nad lehkostí toho pohybu, a konečně nemyslela na nic, než na dýchání a pravidelný rytmus měkkých tlap. Dokonalá terapie…

Postava Ley Clearwaterové mi byla... no, nevím, jestli sympatická, ale hodně s ní soucítím. Tahle povídka je možná trochu atypická - žádná akce, spíš smutná, pro mě ale hodně osobní. Snad se vám líbila...

(24.5.2009)

Nevyspalý

22. září 2011 v 16:58 | Rosie |  Povídky - různé
Starší povídka, z původního sblogu. Psáno pro blog Tvůrčí psaní. A mimochodem, Píďa je ta housenka s dudlíkem a mašlí na hlavě.
Jednou k večeru na dveře chaloupky pod mezí kdosi zaklepal. Čmeláci už byli v postýlkách, a tak šla otevřít maminka. Za dveřmi byla uplakaná Píďa. "Někdo mi ukradl můj dudlík," kvílela. "To mě moc mrzí. Kdo to jen mohl být," litovala Píďu maminka. Čmelda a Brunda byli hned z postýlek venku. "My už toho zloděje najdeme," sliboval Čmelda. "Jo, neboj se, my už ho vypátráme. Toho ještě bude mrzet, že kdy kradl!" přidal se Brunda. "No, ale na druhou stranu, ty máš těch dudlíků plno," divil se Čmelda. "To ano," popotahovala Píďa, "ale tohle byl můj zvláštní spací dudlík. Bez něho neusnu," a rozplakala se ještě víc.
Kluci se chystali, že po tom zloději hned zahájí pátrání. "Tak to ani náhodou," vložila se do toho maminka. Vy nikam nepůjdete. Už je skoro noc. Zítra ráno se možná můžete vydat po stopě, ale teď koukejte spát. A ty nefňukej," obrátila se k Pídě. "Uvařím ti heřmánkový čaj a usneš i bez dudlíku."
V chaloupce se rozhostilo ticho. Píďa sice ještě chvíli popotahovala, ale po heřmánkovém čaji s kapkou medu brzy usnula i bez spacího dudlíku. Kluci si dlouhou chvíli šeptali pod peřinou. Nejraději by se vydali na zloděje hned, ale maminka měla lehké spaní a neradi by dostali vyhubováno.
"Kdo si myslíš, že toho dudlíka mohl vzít," ptal se Brunda. "No kdo asi," opáčil Čmelda. "Kdo rád krade? Kdo je naprosto nepoučitelný? A koho nedávno pustili ze sudu?"
"Ty myslíš…" "Pučmeloud," dořekli oba kluci. "Pokud vím, zase se zabydlel u toho porouchaného stroje na muziku, co nás do něj tehdy zavřel," mudroval Čmelda. "No, tak k němu zítra zajdeme na přátelskou návštěvu," zasmál se Brunda. Druhý den se kluci spolu s Píďou vypravili za zlodějem. Za chvíli byli u starého rozbitého gramofonu. Pučmeloud ležel natažený v měkké trávě, v puse Píďin dudlík, ale tvářil se nenaloženě.
"Tak tos´ byl ty?!" rozkatila se Píďa. "No počkej, to si odskáčeš!" A zakousla se Pučmeloudovi do palce u nohy. Čmeláci měli co dělat, aby jí od zloděje odtrhli. Skoro jim ho bylo líto. "Kamarádi, vždyť já si ho jen půjčil. Zase bych ho vrátil. Já už se prostě potřebuju vyspat," úpěl Pučmeloud, poskakoval po jedné noze a pokoušel si pofoukat bolavý palec. "Vyzkoušel jsem snad všechno, ale nic. Tak jsem si řek´, jo, že když tady slečna každou noc tak pěkně spí, že mi třeba ten její speciální dudlík taky pomůže." "A co, vyspal ses?" zeptal se kousavě Čmelda. "Nevyspal," brečel na plné kolo Pučmeloud.
Klukům se ho zželelo. "Tak víš co, když vrátíš Pídě dudlík…" začal Čmelda. "Umytý!" skočila mu do řeči Píďa. "…umytý," přikývl Brunda, "…tak my ti pomůžeme," dokončil zase Čmelda. "Vážně?" rozzářil se Pučmeloud. "Vážně," přikývli čmeláci. A tak se večer Pučmeloud - snad už konečně napravený zloděj - vydal ke čmelákům domů.
Kluci už mamince všechno vypověděli, a tak na nešťastného nespavce čekal ten největší hrnek plný voňavého heřmánkového čaje, oslazeného troškou medu. Pučmeloud se uložil na trávníku za chaloupkou a za chvíli už spal, jako když ho do vody hodí.
Nakonec si heřmánkový čaj uvařili všichni. Pučmeloud totiž chrápal tak, že by neusnul nikdo. A tak se té noci v chaloupce a u chaloupky pod mezí všichni dobře vyspali.
(8/2010)

Pýcha a předsudek

21. září 2011 v 16:44 | Rosie |  Knihy mého srdce
(Starší článek z původního sblogu)

Musím říct, že jsem si o knihách Jane Austen dlouho myslela, že je to nějaká otravná klasika. (Vlastně by se dalo trochu mudrovat, jestli jsem měla předsudky, nebo jestli jsem byla pyšná J ) Asi dvakrát jsem usnula u filmu Ang Leeho Rozum a cit (mezi mé oblíbené mimochodem nepatří dodnes J ), a i když se mi film Emma s Gwyneth Paltrow hodně líbil, knížku jsem odložila po několika stránkách. Co tedy může za to, že jsem objevila svět románů Jane Austen a oblíbila si ho?
Jako už v několika jiných případech (Pán prstenů, například) za to může dnes už neexistující filmový časopis Premiere. Když byl totiž do kin v roce 2005 uveden film podle Pýchy a předsudku, otiskli velmi pochvalnou recenzi s vysokým hodnocením čtyři hvězdičky. A protože jsem se s Premiere jen málokdy spálila, rozhodla jsem se na film zajít. Celý příběh i atmosféra mě naprosto okouzlil, a protože nepsané pravidlo říká, že knihy bývají téměř vždy více či méně lepší, než jejich filmové adaptace, rozhodla jsem se přečíst si i knížku. Nejprve jsem se sice dostala k Rozumu a citu - mimochodem první vydaný román Jane Austen - protože se mi ale zalíbil, nelitovala jsem drobných obtíží spojených se sháněním dalších knížek od téže autorky. Ne všechny mě sice nadchly - například se mi moc nelíbilo Mansfieldské panství, jehož hlavní hrdinku Fanny bych často s chutí praštila. Pýcha a předsudek se však zařadila mezi mé favority a momentálně tuším vede rekord v množství přečtení (8x).
Příběh vypráví o rodině Bennetových - otec, matka a 5 dcer na vdávání, bohužel kvůli prakticky neexistujícímu věnu s malými vyhlídkami na tuto radostnou událost. Hlavní hrdinkou je Lizzie, druhá nejstarší. Říká se, že je v mnohém podobou samotné autorky. Je to živá, temperamentní dívka, sice s vybraným chováním, ale také s nabroušeným jazykem. Nejstarší Jane (jejíž předobraz je údajně sestra Austenové) je naopak velmi plachá a o každém si myslí jen to nejlepší. (Samozřejmě jsou všechny slečny Bennetovy velmi krásné J ).
Převážná část se točí kolem vdavků - v té době měla dívka ze slušné rodiny v podstatě dvě možnosti - dobře se vdát, a nebo se stát vychovatelkou (viz román Jana Eyrová). Takže tu zákonitě máme i několik mužských hrdinů - namátkou dobromyslného pana Bingleyho, který se dvoří Jane, jeho přítele, pyšného pana Darcyho, který se zamiluje do Lízy, a pana Wickhama, který se zajímá o každou s alespoň trochu tučnějším věnem. Následkem oněch titulních předsudků a pýchy obou hlavních hrdinů se příběh patřičně zamotává, aby, jak už to v podobných románech chodí, dospěl ke šťastnému konci.
Proč mám ráda Pýchu a předsudek a nemusím například Mansfieldské panství? Řekla bych, že především pro jejich hlavní postavy. Elizabeth si nic nenechá líbit, slušně, ale důrazně se ohradí, když se jí nebo někomu jinému děje nějaké příkoří. Skoro by se dalo říct emancipovaná žena J Naopak Fanny vše jen mlčky trpí a čtenář jí ten povinný happy end snad skoro nepřeje J Emma ze stejnojmenného románu je zase zhýčkaným jedináčkem ovdovělého otce, takže by si občas za své chování zasloužila přehnout přes koleno. Navíc jemného, i když chvílemi kousavého anglického humoru je nejvíce právě v prvních dvou románech Jane Austen - Rozum a cit a Pýcha a předsudek. K těmhle dvěma se vždycky s radostí vracím.
Skoro se nechce věřit, že Jane Austen svoje romány psala v letech 1811 až 1817. I když spoustu pohnutek současnému člověku může připadat nepochopitelných, mnoho z jejích knih zůstává aktuální dodnes. Občas přemýšlím, která knižní "hitovka" dneška bude stejnou "živou klasikou" za 200 let…

Oh Happy Day - Edwin Hawkins Singers

21. září 2011 v 16:39 Oblíbené písničky - gospely
Pro začátek písnička, která je takovým základním kamenem gospelu. Díky ní se tento styl rozšířil z černošských kostelů vlastně do celého světa.


Napište mi

21. září 2011 v 15:42 | Rosie |  Napište mi
Sem mi můžete psát různé vzkazy, dávat reklamy (je-li to opravdu nutné...), apod. :)

Nově na blog.cz - zcela dobrovolně... :)

21. září 2011 v 15:40 | Rosie |  O blogu
Tak jsem byla okolnostmi donucena přejít na blog.cz. Bohužel sblog končí a tudíž můj blog, se kterým jsem si za těch pár let dala docela práci, zanedlouho nenávratně zmizí... Tak se snad s blogem.cz brzy naučím... Zatím je to tu ve výstavbě, ale doufám, že se vzhled stránky brzy zlepší. Přesunu sem navíc některé články, jako třeba povídky apod. Ale to asi nějaký ča potrvá...
Jinak zde je odkaz na můj starý blog, dokud to ještě funguje...